Jdeme si nahrabat! Zněla první hláška, když jsme se v pátek 12. června sešli na konečné autobusů Na Beránku. Formulace o to pikantnější, že pomocníci, kteří se uvolili investovat čas a energii do plnění našich záměrů v místním mokřadu, se rekrutovali vesměs z řad zaměstnanců České spořitelny… Načež se okamžitě nabídla provokativní otázka: Je vůbec Na Beránku něco takového možné?

Abychom nedlužili odpověď: Samozřejmě že to možné je! Vzápětí ovšem nutno podotknout, že zmíněným předmětem hromadění bylo seno. To bylo třeba dostat z co největší plochy vlhké louky, aby nepřekáželo zachycené vodě ve vsakování a uvolnilo prostor k růstu mokřadním rostlinám v čele s kosatci sibiřskými, které nám – byť v nepříliš velkém počtu – zpestřovaly jinak převážně zeleně zbarvený výhled na rostlinstvo, které za podpory střídavých dešťů začalo záhy po seči dávat velmi intenzivně najevo, kdo je v mokřadu pánem. Hrabata ať hrabou, nahoru se budeme šplhat my!

Nastává jaro, je čas na generální úklid! Platí to i pro mokřad Na Beránku, kam už několik let chodíme s partami dětí a učitelů z blízké ZŠ Montessori v Praze 12 urovnávat následky bezohledné devalvace jinak cenné přírodní lokality.

Hrabata na pokračování

Ani práce v Cholupicích neprobíhaly zcela hladce. Ruční seč v režii kosy pana Ondráčka v místech, kam se kvůli zamokření nedostane sekačka, na pověstný kámen nenarazila. Sotva však nastoupil David Ježek se svým strojním parkem, spustily se deště doprovázené všudypřítomným bahnem. Spousta vody je sice pro plnohodnotnou funkci mokřadu požehnáním, pro pracanty a techniku ale prokletím… Podepsalo se to především na přípravě terénu pro novou louku, ale i na přístupu do jádra mokřadu. Vše potřebné bylo nakonec posečeno včas, aby se dal zorganizovat Hraběcí den. Jenže…

Podmáčenou louku Na Beránku letos postihlo doslova sedm ran egyptských. Všechno začalo už  sečí, jejíž provedení předcházel řetěz úrazů v akčním komandu. Práce se tak o pěkných pár týdnů opozdily, což se podepsalo na plánování tradičního hrabání.