Putování nazpět časem se začalo pozvolna odpočítávat loni na jaře, kdy se na vodou nasáklé půdě Cholupického mokřadu sešla partička nespokojenců vedoucích své soukromé války: strana ochranářů z Koniklece bojuje s rozrůstající se rákosinou utiskující slabší a menší mokřadní rostliny, strana archeologů ze sdružení ARCHAIA s nedostatkem dobového materiálu na střešní krytinu pro rekonstrukci hospodářských budov statku ze 13. století. Různé cíle však nezřídka pomůže naplnit šikovně naplánovaná spolupráce. My poskytneme zdroje, vy vložíte práci. Slovo dalo slovo a výhodné spojenectví bylo na světě – jedni získají žádanou surovinu, druzí se jen za odvezený materiál zbaví otravného nájezdníka, jehož krocení by jinak stálo nemalou sumu.

Samotná operace se uskutečnila s prvními dny roku 2026. Zdánlivě nesmyslný termín uprostřed nevlídných zimních dnů byl vybrán záměrně: jednak aby byl rákos dostatečně proschlý a jednak proto, že za teplejšího počasí by se v silně podmáčeném nepřehledném houští nedalo pohybovat. Už při sondování terénu došlo k několika překvapivým propadům do neviditelné vody, skryté pod nánosy rostlinné hmoty a tenkou slupkou ledu… Nebylo na co čekat. Jde se na věc, dokud se teploty drží okolo nuly. V mokřadu se ještě před polovinou ledna objevilo auto s vozíkem a dodávka. Z ní vyskákalo sedm chlapů, kteří se v předem striktně vymezených územích pustili s vervou do díla. Vybavení? Téměř rytířské: do šiků tuhých stébel se zakously řádně nabroušené čepele mačet. Kdepak křovinořez, ten ležel jako záloha ve voze. Během prací se ukázalo, v čem spočívá výhoda zdánlivě méně efektivní ruční práce: v obtížném, prostorově omezeném terénu je seč mačetou přesnější, obratnější a v důsledku i šetrnější vůči okolí i získanému materiálu. Ten byl v podobě velkých svázaných snopů postupně nakládán na vozík, který – byť tomu prvotní odhady úplně nenasvědčovaly – se naplnil tak rychle, že bylo velmi záhy nutné využít i kapacity kufru dodávky. O odštěpky stébel a listy, které zůstaly na místě, se postarala úklidová sekce s hráběmi a příslibem odvozu; kdyby zůstaly v mokřadu, zbytečně by se rozkládaly a sytily půdu živinami…

Čím se vyzbrojí pravý mokřadní rytíř? Přece mačetou!
Za oběť pracovnímu nasazení archeologů padly dva menší okrajové okrsky, které začínaly zasahovat do nízké vegetace podmáčené louky a zabírat prostor jiným mokřadním druhům.

Rákosu nakonec bylo tolik, že se výprava musela ještě dvakrát zopakovat – a prakticky pokaždé se odjíždělo s plně naloženými vozy. Z bojiště bylo třeba také odklidit rostlinný odpad po sekání, a i pro něj nalezli „rytíři z Liboce“ ryze dobové uplatnění: zbytky se podobně jako sláma daly využít ke zpevnění rozbředlých chodníčků ve skanzenu, případně v interiérech budov jako prostředek proti znečištění a poškození hliněných podlah.

Co znamenala výpomoc archeologů pro samotný mokřad? Tím, že nevhodně vlezlý rákos dostal „přes stébla“, se uvolnilo místo pro konkurenčně slabší druhy rostlin, které vytlačil. Vysoký vzrůst rákosu totiž brání jiným rostlinám v dostatečném příjmu světla, ty pak nejsou schopny soužití a z prostoru zasaženého rákosovou expanzí se vytrácejí. Vzniká něco, co botanici přezdívají „druhovou pouští“. V rozumné míře je jí potřeba, protože rákosiny jsou rájem především pro ptáky, ale čeho je moc… Takto dostanou příležitost k dalšímu rozvoji rovným dílem všichni. Prosekání a vyčištění navíc prospěje i samotné rákosině, protože ji omladí – více světla v nitru „nakopne“ růst mladých rostlin, porost zhoustne a ve vymezených prostorových mantinelech nabyde kvality.

Řídký porost okrajového „jazyku“ rákosiny díky prosečení zhoustne. Poskytne tak mimo jiné lepší ochranu hnízdícímu ptactvu.

A protože obě akce je zapotřebí čas od času zopakovat, pojedou rytíři na rákosní tažení určitě znova! A možná, že nejen na rákosní…

Odkaz na fotoalbum z akce: https://eu.zonerama.com/PSKoniklecPraha/Album/14637487