Při pořádání letních pracovních akcí se organizátoři prakticky vždy pořádně zapotí. Důvod? Akutní nedostatek dobrovolníků. Nejinak to bylo i s prázdninovým hrabáním Cholupického mokřadu, prvním svého druhu, naplánovaným na 17. červenec: ještě den předtím vypadala účast bídně, přihlásil se jen 1 člověk. Headhunteři z řad PS však zaúřadovali mezi přáteli a nakonec nás bylo sedm. Bez nadsázky sedm statečných, jen místo koní, pistolí a klobouků vyzbrojených hráběmi, vidlemi a plachtami; shrabávat a tahat objemný orobinec prostory, kde člověk zapadnul do půl lýtek do bahna, je všechno jiné, jen ne práce pro měkkoty. Od začátku bylo jasné, že nás toho dne čeká hodně legrace..

První – a asi nejostřejší – zkouška odolnosti nastala hned ráno s příjezdem kontejneru. Kombinace těžké mechanizace a zdánlivě pevného podkladu okraje louky se ukázala být pěkně zrádnou: deště se na půdě podepsaly více, než bylo vidět, a následky jsme za pomoci improvizace kládami a kamením a aktivizace všech možných potenciálních pomocníků likvidovali skoro hodinu. Externí výpomoci nakonec nebylo třeba, ale pořád hrozilo, že nám nečekaná ranní posilovna v přírodě nabourá plán, jenž v první verzi zněl: vyčistit hlavně nejvíce podmáčená místa, kam se nedostane jakýkoli pomocný stroj.

Ani další práce neprobíhaly podle předpokladů. Jenže tentokrát ve zcela opačném směru: stačila trocha organizace okořeněná nadšením a hrabání a transport posečené hmoty šly – přes počáteční horko – mnohem rychleji, než jsme doufali. Ženská část vzala do rukou hrábě a jala se vytvářet kupky sena, chlapi popadli obě plachty a šlo se na věc. Kompletní proces průběžně podléhal kontrole čtyřnohého supervizora, který do jakéhokoli prováděného úkonu neváhal ihned strkat svůj nadprůměrně vnímavý nos. Časové manko jsme docela rychle dohnali; po dvou hodinách práce jsme volali pro druhý objednaný kontejner. Nepříjemná situace z rána se naštěstí neopakovala, původní verzi pracovního plánu jsme proto rozšířili i na sušší plochu okolo tůňky. Vedry vysušená (a deštěm kupodivu nenasáklá) třtina představovala oproti těžkému orobinci výrazně snáze odnositelný materiál; začali jsme si tedy pohrávat i s myšlenkou odstranit seno z bodu, který od jara doslova stál ve vodě: z odlehlého pásu mezi hraničním potokem a rákosinou nedaleko nově zakládané louky. Narazili jsme však na otázku limitů, kterých nebylo málo: omezený čas a kapacita kontejneru, nepříznivá předpověď počasí i nevyhnutelně docházející síly… Rozhodnutí? Výzva akceptována! Co dáme, dáme, ale nic nepoložíme předčasně! Nakonec se nám do vypršení limitů podařilo zpracovat asi 20 metrů jinak extrémně obtížně průchodného prostoru, takže přibližně o půl druhé jsme sice unavení, ale spokojení mohli zamávat odjíždějícímu valníku s naplněným kontejnerem a začít vyhlížet toužebně očekávanou odměnu v podobě návštěvy nejmenovaného kulturně stravovacího zařízení uprostřed Cholupic.

Průběh i výsledek celé akce definitivně potvrdil, že přirovnání týmu k legendární westernové partě sedělo ve všech ohledech. O (nejen) fyzickém potenciálu členů svědčí i fakt, že se během práce a nutných přestávek (sebevýkonnější pracanti nejsou roboti a účelem akce bylo shrabat co se dá, nikoli se odrovnat) stihly probrat i možnosti dalších biologických průzkumů mokřadu a strategie podzimní fáze managementu. Prostor zbyl dokonce i na legrácky, v nichž se po důkladné očistě (za její realizaci v areálu ZS PENTHEA děkujeme Petrovi Kolomazníkovi) pokračovalo i u bohatě prostřeného stolu.

Akci finančně podpořilo Ministerstvo životního prostředí.