Ekoporadenské články

Vadí vám, že většina výrobků běžné potřeby je často vyráběna tak, že se krátce po uplynutí záruční doby rozbije? Současně nastavená ekonomika nás nutí kupovat nové výrobky, který tak zbytečně končí v odpadu, přestože je možné tyto výrobky často ještě opravit.

Rozbité věci nepotřebují vyhodit, ale opravit

Opravou výrobků prodlužujeme jejich životnost. A jednoduchou matematikou – pokud se nám podaří jednou prodloužit čas, po jehož dobu je například určité elektrozařízení používáno, snížíme na polovinu množství tohoto odpadu. Pokud tedy výrobky správně používáme, pečujeme o ně a navíc opravíme v případě, že se rozbijí, chováme se zodpovědně ve smyslu ekonomickém i environmentálním.

Buďte zodpovědní, je to jednoduché.

  • Prodávejte nebo věnujte nepotřebné výrobky někomu, kdo je může ještě využít
  • Opravujte výrobky, které ještě můžete používat
  • Recyklujte výrobky, které již používat nelze

Jak může opravovat i ten, kdo to sám neumí?

Webové stránky ifixit.com Vás mohou naučit opravovat téměř cokoli. A protože fungují na principu „wiki“, můžete stejně tak i vy učit opravovat ostatní a sdílet s nimi Vaše technické znalosti a dovednosti. Jednoduše vytvoříte manuál pro opravu konkrétního typu výrobku, případně doplníte nebo vylepšíte manuál, který sem umístil někdo před Vámi.  Lidé sdružující se na těchto i podobných stránkách si s opravami rovněž vypomáhají, třeba v rámci různých opravárenských setkání.

Ani v případě, že si sami nebo pod vedením někoho Vám blízkého na opravu netroufnete, nevěšte hlavu.  Svěřte opravu někomu, komu to půjde lépe. Můžete třeba využít komunitní sdružení Opravárna, podporující opravu rozbitých výrobků. Web na jedné straně sdružuje šikovné lidi, kteří umí cokoliv opravit, ať už jde o zašití kalhot, renovaci nábytku, nebo třeba výměnu rozbitého displeje u mobilního telefonu. Dává tak šanci přivýdělku komukoliv, včetně hendikepovaných a zároveň chrání životní prostředí před hromadami zbytečného odpadu. 

Recyklační dílna Zdrojovna v Praze má obdobný cíl. Lidé sem mohou přinést svůj nepotřebný nebo rozbitý nábytek a zároveň si ho sami nebo pod dozorem zkušeného lektora opravit nebo zrenovovat. Některé odpady se tu dokonce využívají jako výchozí materiál k tvorbě nábytku, doplňků či šperků. Zároveň tu funguje tzv. freeshop – sběrné místo pro vysloužilý drobný nábytek, který, pokud se vám zlíbí, si můžete zdarma odnést domů.  

Pokud jste tvůrčím člověkem a nemáte to štěstí, že vlastníte dílnu nebo prostor, kde byste uskutečnili svůj projekt, můžete využít hodinovou víceúčelovou dílnu. Jednou z takových je třeba hodinová dílna pro každého DIY, která vám poskytne prostory i nářadí, abyste mohli vyrábět nebo opravovat. 

 

Mgr. Barbora Týcová

Termíny bio a eko pronikají intenzivně i do světa kosmetiky a drogistického zboží, zájem o šetrné výrobky tohoto druhu stoupá. Přednostmi tohoto zboží je vysoká kvalita produktů, péče přírodní cestou (nepoužívání parabenů, fenoxyethanolu, emulgátorů, silikonů, syntetických barviv a parfémů a živočišných složek, které by znamenaly zabití zvířete), zdraví a šetrnost výrobků k pokožce. Prosazuje se citlivý přístup při zpracování (např. aktivní podpora ekologického zemědělství, zákaz používání GMO, transparentní výrobní postupy), smysluplná filozofie značek a rovněž pravdivé informování spotřebitelů. Je také kladen důraz na používání obalových materiálů a jejich ekologickou likvidaci.

Zákony ovšem termíny přírodní či bio / eko kosmetika neznají a výrobce může takto označit i ty výrobky, ve kterých se vyskytují dohromady výtažky přírodní i látky syntetické. Ostražitost ze strany spotřebitele je namístě.

Při výběru kontrolované přírodní kosmetiky vám pomohou tzv. certifikační značky. Zde jsou některé nejznámnější z nich:

CPK_normal

 

Česká certifikační značka přírodní kosmetiky. Takto označená kosmetika neobsahuje syntetické a aromatické látky, ropné produkty, syntetické konzervanty a barviva, jako i živočišné produkty a GMO suroviny.

 

CPK_BIO_thumb

Značka CPK bio zaručuje, že 20 % obsahu představují složky pocházející z ekologického zemědělství.

untitled-1_8

Mezinárodně uznávaná ochranná známka BDIH je udělována institutem Ecocontrol (sídlícím v Německu) přírodním kosmetickým produktům splňujícím přísná kritéria.

stažený soubor

Francouzská společnost Ecocert se zabývá certifikací výrobků přírodního původu. Vedle kosmetiky se s logem ECOCERT můžeme setkat např. na čistících prostředcích, nátěrových hmotách apod. Více na webu společnosti Ecocert.

Co je a proč sledovat INCI? 

INCI (International Nomenclature of Cosmetic Ingredients) znamená složení, které je na obalu výrobku uvedeno jednotným názvoslovím. Povinnost označovat výrobky prioritně tímto způsobem je zakotvena rovněž v české legislativě (vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 26/2001 Sb.). Podle názvu látky můžete dohledat její vlastnosti, v čem nám může prospět a v čem případně naopak uškodit. INCI je také dobrým vodítkem, když chceme znát alespoň přibližný poměr jednotlivých složek v přípravku. Platí, že největší část obsahu tvoří látka, která je uvedena na prvním místě.

(zdroj: http://biospotrebitel.cz)

Testování na zvířatech

 

Smyslem testování kosmetických přípravků na zvířatech (nebo jednotlivých složek výrobků) je prověřit, nakolik jsou tyto přípravky bezpečné pro lidské zdraví (např. Hypoalergenní). Proti tomuto postupu, přímo ohržujícímu život zvířat, se zvedla vlna nevole na straně spotřebitelů, díky které již dnes většina výrobců kosmetických produktů deklaruje netestování na zvířatech. V řadě zemí je testování na zvářatech zakázáno, včetně EU.

Je důležité si připomenout, že se značkami odkazující na šetrnost vůči zvířatům se můžeme setkat i na konvenční kosmetice, a naopak certifikovaná přírodní kosmetika tyto symboly nepoužívá, protože zákaz testování je ve většine certifikátů přírodní kosmetiky již začleněn.

kralik

Logo Humane Cosmetic Standard (králíček)  – výrobek ani jeho složky nejsou testovány na zvířatech. Uděluje se kosmetickým a drogistickým výrobkům.

Více informací například:

Domácí přírodní kosmetika

Přírodní péče o zevnějšek je často možná s neporovnatelně nižšími náklady, ovšem stejně účinně, díky domácí kosmetice. Objevujte kouzlo květů a listů. Vyrobte si doma vlastní parfém, tělové mléko, šampon z kopřiv, mast z měsíčku nebo okurkovou masku.  Potraviny vybírejte pečlivě, kůže je velmi citlivý orgán. A nezapomeňte respektovat základní pravidlo – z přírody nesbírejte nic, co neznáte.

Nápady na přírodní kosmetické recepty najdete např. v pořadu Herbář České televize.

Mgr. Barbora Týcová

Městská část Praha 2 se v rámci dotačních programů v oblasti životního prostředí rozhodla v roce 2016 finančně podpořit aktivity občanů a občanských sdružení, která povedou k revitalizaci vnitroblokové zeleně, obnově parteru, výsadbě nových stromů, keřů nebo zakládání záhonků ve vnitroblocích. Proč je péče o vnitrobloky důležitá? Jakou příležitost tato místa vlastně skrývají a co mohou přinést nám, obyvatelům velkoměsta?

vnitroblok

Řada evropských měst již prohlédla, jaké výhody přináší úspěšné revitalizace vnitrobloků, kde se mohou vyžívat dospělí a kam lze bezpečně „vypustit“ děti. Tato místa mohou naplnit touhu po soukromí i po vlastní zahrádce, která řadu lidí vede ke stěhování za město. Z  hlediska plochy vnitroblokové zeleně na tom Praha 2 překvapivě není vůbec špatně. Při pohledu na Zelenou mapu Prahy (www.zelenamapa.cz) vidíme, že alespoň částečně disponuje zelení většina vnitrobloků. Skutečným problémem je však jejich vesměs špatná kvalita.

Smysluplné využívání vnitrobloků brzdí řada překážek – rozparcelování pozemků, komplikované vlastnické struktury, nejasné otázky údržby a investic, nejasná pravidla užívání. Mnohé vnitrobloky ovládl beton, popelnice a auta. Tam, kde zeleň zůstala, situaci komplikuje neregulované venčení psů a s ním spojené problémy. Začít proměňovat vnitroblok v  útulnou oázu zeleně a klidu a zároveň místo pro komunitní život, setkávání, odpočinek, přirozenou hru nebo drobné zahrádkaření není snadné, ale také ne nemožné. Dojde-li k setkání obyvatel vnitrobloku, lidé si potvrdí tušení, že toto místo mohou využívat, a spolu s ostatními vytvoří skupiny zájemců o  konkrétní činnosti – např. o  společnou péči o  zeleň nebo jen odpočinek či jako místo ke klidnému setká- vání. Důležitá je komunikace mezi lidmi. Jedině tak mohou být tyto prostory spontánně oživeny a  nalézt svůj ztracený význam.

V minulém článku o znečištění ovzduší jsme si uvedli několik látek, které jeho kvalitu zhoršují. Pojďme si povědět o dalších příkladech.

Prachové částice o velikosti menší než 10 mikrometrů (označovány také jako polétavý prach nebo PM10) jsou pro člověka nepříznivé, protože se snadno dostávají nádechem až do plicních alveol, kde mohou vyvolat zánět dolních dýchacích cest. Částice větší než 10 mikrometrů ulpívají „jen“ v horních cestách dýchacích. I zde je na vině především automobilová doprava a spalovací procesy.

Riziko pro lidské zdraví představují i těžké kovy, především olovo, kadmium a rtuť. Tím, že se již olovo nepřidává do paliv, se postupně jeho podíl ve vzduchu zmenšuje. Nicméně stále je do atmosféry uvolňováno v hojné míře jinou lidskou činností, zdrojem je hlavně chemický průmysl, který produkuje i sloučeniny rtuti. Ta je společně s kadmiem emitována také spalováním fosilních paliv.

Škodlivé jsou také polycyklické aromatické uhlovodíky. Zdroj je obdobný jako u oxidu uhelnatého, a to nedokonalé spalování, čili doprava.

Vzhledem ke zvyšujícímu se objemu výše zmiňovaných látek je tendence provádět monitoring ovzduší a regulovat situaci. Po celé České republice existují měřicí stanice umístěné ve větších městech a sledující dopravní zátěž. Monitorovacích stanic je celkově 11 a najdeme je například v Kladně, Českých Budějovicích, Ostravě a Karviné. Stanice provádí kontinuální měření nepřetržitě 24 hodin 7 dní v týdnu. Na všechny nebezpečné látky existují limity, které se pohybují řádově v desítkách až stovkách mikrogramů na metr krychlový. Jakmile některá stanice zaznamená nadlimitní hodnotu jakékoliv složky, informaci hlásí a příslušné úřady situaci řeší. Takové situace však nenastávají často, řádově jednou za pět let. Vliv na množství škodlivých látek v ovzduší má i počasí – důkazem je tzv. smogová situace nebo také „Londýnský smog“, která vzniká pouze při určité kombinaci podmínek. Bývá při ní mlha, bezvětří, teplota okolo 3-5 stupňů Celsia. Dochází většinou k inverzi, kdy na horách bývá tepleji a jasno a naopak nad městem jakási „poklička“ z mraků, po pár dnech se samozřejmě škodliviny v ovzduší dané lokality nahromadí, což má neblahé účinky na zdraví lidí. Kromě intenzity provozu a počasí hraje roli i reliéf. Obecně hůře jsou na tom města, jež jsou obklopena horami. Naopak na rovině jsou nezdravé plyny lépe rozfoukány do okolí a rozptýlí se.

Kvalita ovzduší se samozřejmě v rámci jednotlivých měst dost liší. Nejvíc znečištěné ovzduší z hlediska množství těžkých kovů je na Ostravsku, na druhém místě jsou západní Čechy. Největší koncentrace plynů je naměřena v dopravní špičce, tj. po 7. hodině ranní a po 16. hodině odpolední. Záleží i na tom, jaký je den. Nejsilnější dopravní zátěž bývá v pondělí ráno a v pátek odpoledne. Také v neděli byl zaznamenán mírný nárůst objemu plynů v důsledku frekventovanější dopravy.

Za dobu, kdy monitorovací stanice fungují, zaznamenaly nárůst podílu většiny výše vyjmenovaných látek ve vzduchu a tím pádem i nejrůznějších onemocnění nejen respiračního rázu. Obrovský vliv má právě automobilová doprava. Jako důkaz slouží zvýšený výskyt škodlivých plynů během dopravní špičky. V tomto případě platí pravidlo, že automobil je „dobrý sluha, ale špatný pán“. Samozřejmě existují i další antropogenní vlivy, ale tento je pravděpodobně nejmarkantnější. Pokud tedy nadužívání individuální dopravy zapříčiňuje zhoršení kvality ovzduší, nabízí se alternativní cestování, a to hromadnou dopravou, na kole či pěšky, což je k přírodě bezesporu ohleduplnější. Nejen, že šetříte životní prostředí, ale zároveň tak uděláte něco pro zdraví své a lidí ve vašem okolí!

Tento článek vznikl v rámci projektu Ekoporadna Praha za podpory Úřadu městské části Praha 3. Samozřejmě se do něj nevešly všechny informace o invazních rostlinách, takže pokud máte zájem o další tipy nebo konkrétní rady, využijte bezplatné poradenství a napište na e-mail poradna@ekocentrumkoniklec.cz. Autorem článku je poradce Ekoporadny Praha.

V první části článku jsme se dozvěděli základní informace o invazních druzích a o jejich strategii. V tomto článku si uvedeme několik konkrétních příkladů.

Mezi nejznámější patří šťovík alpský, netýkavka žláznatá, pajasan žláznatý, zlatobýl kanadský, lupina mnoholistá, třapatka dřípatá atd. Co se křídlatek týče, existují 3 druhy a všechny se šíří rychle. Jsou jimi křídlatka japonská a k. sachalinská, jejichž křížením vznikla k. česká. Invazivní taxony působí několik problémů. Mezi hlavní patří ekologické, jelikož, jak již bylo řečeno, snižují celkovou rozmanitost na stanovištích. Kromě toho tím, že se na lokalitu zavleče nový druh, tak s sebou obvykle přinese nějakého škůdce, který se rozšíří i na další rostliny. Dále invazní skupiny mohou způsobovat alergie jako je tomu u bolševníku velkolepého. Ten obsahuje látky, které při styku s pokožkou vyvolávají vznik rozsáhlých puchýřů. Účinek chemických sloučenin umocňuje světlo. Zotavení trvá i několik měsíců. Vzhledem k tomu, že bolševník má vysoké lodyhy, představuje nebezpečí hlavně po děti.

Do České republiky byly zavlečeny rostliny především z Balkánu. Obecně lze ale říci, že nejvíce náchylné k invazi jsou druhově nedosycená stanoviště, to znamená taková místa, kde se vyskytuje málo druhů. Tak tomu bývá na ostrovech. Invazní skupiny bývají úspěšné také v oblastech lidských sídel a měst. Aglomerace tvoří „teplotní ostrůvky“, na kterých je v rámci menších rozměrů teplejší klima. Je to tím, že materiály jako beton a asfalt mají tendenci zadržovat teplo. Určitě jste sami zaznamenali, že během letního večera bývá stále uprostřed ulice teplo i přesto, že slunce již nesvítí. Navzdory tomu vegetace v lese a na louce teplo nekumuluje, ochlazuje se tu dříve.

Boj s problematickými druhy je velice složitý a drahý. Existují dvě základní metody – chemické a mechanické, ale často se pro větší účinnost kombinují. Chemické metody bývají mnohdy nešetrné, jedná se o nejrůznější herbicidy. Mechanické odstraňování spočívá v pastvě krav a ovcí, sekání, vyrývání, vytrhávání semenáčků, vykopávání kořenových hlav, apod., ale je technicky náročnější a navíc úskalí spočívá i v tom, že při likvidaci zmiňovaných bolševníků může docházet k alergickým reakcím. Je nutné používat ochranný oděv, rukavice, obličejový štít a další pomůcky.

Invaze má i své výhody, i když spíše doplňkové – můžeme zkoumat mezidruhové vztahy a adaptabilitu. Navíc některé skupiny jsou léčivé, to platí pro zlatobýl. Křídlatky mají v listech fungicidní a antioxidační látky (flavonoidy a antrachinony), které lze izolovat a využívat. Kromě toho se křídlatka zpracovává na papír a izolační materiály.

Bohužel ale výhod není mnoho a negativní důsledky v drtivé většině převládají. Ptáte se, jak invazi předejít? Nedůležitější je zamezit rozšiřování nepůvodních skupin. Přesně pro tyto účely existují tzv. regionální směsi. Po jejich vysetí se vyhnete zavlečení. Naproti tomu komerční směsi jsou různorodé, dochází ke genetickému míchání a mohou vznikat nové invazivní skupiny. Dále se doporučuje pěstovat jen známé květiny a vyhnout se těm cizokrajným. Toto pravidlo se týká i dřevin v parcích. V případě, že jste zaznamenali, že se nějaký zmíněný invazivní druh ve Vaší zahrádce vyskytuje, snažte se o jeho odstranění. Jedná se o dlouhodobý boj, který by měl být důsledný. Pokud se situace vymkla kontrole, nebo Vás pozemek zahltily porosty bolševníku, je nejlepším řešením vyhledat odborníka.

Na závěr se hodí podotknout, že vždy je potřeba jednat s rozmyslem a ideálně se o vysazování nových druhů poradit. Je to určitě snazší řešení než nákladná likvidace.

Tento článek vznikl v rámci projektu Ekoporadna Praha za podpory Úřadu městské části Praha 3. Samozřejmě se do něj nevešly všechny informace o invazních rostlinách, takže pokud máte zájem o další tipy nebo konkrétní rady, využijte bezplatné poradenství a napište na e-mail poradna@ekocentrumkoniklec.cz. Autorem článku je poradce Ekoporadny Praha.

Bolševník velkolepý, kolotočník ozdobný, borovice vejmutovka a křídlatky. To jsou příklady rostlin, které u nás byly vysazeny za účelem zkrášlení prostředí, ale časem se z nich stali úhlavní nepřátelé zahrádkářů, zemědělců i ekologů. Všechny tyto druhy jsou totiž invazní. Co že to znamená?

Definice říká, že invazní druh je takový, který je na určitém území nepůvodní, je zavlečen (introdukován), zdomácní a následně se začne nekontrolovatelně šířit, čímž narušuje rovnováhu ekosystému a především vytlačuje ostatní často původní rostliny. Pro srovnání – expanzivní druh se také rychle šíří, ale je původní.

Ptáte se, jak se nový taxon do lokality dostane? Způsobů je mnoho. Nejčastější bývá asi pohyb osob, cestováním totiž, aniž bychom si to uvědomovali, roznášíme různá semena, která nám ulpí na oděvu, botách a v zavazadlech. To je také důvod, proč začíná být dokonce oblast Antarktidy osidlována novou květenou. Do jižní polární oblasti jezdí každoročně až 35 tisíc osob, které nevědomky k invazi přispívají. Invadovatelnost polárních oblastí je důkazem toho, že riziko platí téměř pro celý svět. Druhým typem přenosu semen na novou lokalitu je samozřejmě zemědělství a také zahradnictví. Ve snaze pěstovat zemědělské užitečné plodiny nebo okrasné rostliny někdy podceníme jejich možnosti a následně zjistíme, že tvoří rozsáhlé porosty.

Je několik způsobů, jak se daný invazní druh může stát úspěšným. Vyjmenujme si alespoň tři základní. První možnost je ta, že je konkurenčně silnější – to znamená, že je schopen lépe využívat zdroje, které jsou pro rostliny společné, např. odebírá ostatním rostlinám vodu, živiny, stíní jim, atd. Druhá varianta bere v úvahu, že na území, kam přišel, nemá tolik přirozených nepřátel, což platí mimo jiné i pro Antarktidu. Kupříkladu se zde nevyskytují rody hmyzu a obratlovců, které by jedince ožíraly. Třetím typem strategie je vypouštění některých látek, tzv. exudátů. Jedná se o chemické sloučeniny, které ostatní květiny špatně snáší.

Invazní rostliny si zaručují úspěch i tím, že většinou produkují mnoho malých semen. Malá velikost napomáhá snadnějšímu šíření. Semena jsou uzpůsobená k tomu, aby byla roznášena živočichy na větší vzdálenosti. Buďto je zvíře sežere a ona z jeho trusu vyklíčí, nebo se mu přilepí na kožich díky nejrůznějším háčkům. K adaptabilitě přispívá i velikost a rychlost, jakou jedinec vyroste. Větší a rychle rostoucí druhy mají opět výhodu. Kdyby invazní jedinec rostl pomalu, ostatní ho zastíní a on už nebude tak konkurenčně silný. Invazibilitě tedy schopnosti býti silným invazním druhem nahrává třeba také dostatečný příjem živin, dokonce existují květiny, které vytváří živiny pro další generace, což opět přispívá k jejich šíření.

Strategie druhu není ale jediný faktor rozhodující o míře jeho úspěšnosti, roli hrají i vnější vlivy. Například v otázce lokality upřednostňují invazní druhy skoro ve všech ohledech tzv. mezická stanoviště. V praxi to znamená, že si vybírají spíše středně vlhké a kyselé půdy. Extrémy jim nedělají dobře, takže je pravděpodobně nenajdeme na silně kyselém nebo zásaditém podloží. To platí i o množství srážek a slunečního svitu v lokalitě. Velmi důležitým faktorem náchylnosti lokality je tzv. disturbance, tedy narušování. Dá se říci, že narušované lokality jsou více náchylné k invazi, protože na nich vlivem častých změn dochází ke změnám poměrů a společenstvo ztrácí rovnováhu. Platí to stejně jako u lidí, čím více změn tím menší stabilita. Zároveň ale platí pravidlo, že i zmírněním disturbance se ekosystém stává náchylnější! Opět jde o prudkou změnu. Budeme-li například stanoviště pravidelně kosit a najednou s tím přestaneme, může se to projevit negativně, ačkoliv díky změnám začnou panovat „přírodnější podmínky“ bez lidských zásahů.

S ohledem na fakt, že jsou invazní druhy rostlin rozsáhlým tématem, je mu věnován ještě jeden článek navazující na tento. Článek na pokračování je nazván Invazní druhy rostlin II.

Tento článek vznikl v rámci projektu Ekoporadna Praha za podpory Úřadu městské části Praha 3. Samozřejmě se do něj nevešly všechny informace o invazních rostlinách, takže pokud máte zájem o další tipy nebo konkrétní rady, využijte bezplatné poradenství a napište na e-mail poradna@ekocentrumkoniklec.cz. Autorem článku je poradce Ekoporadny Praha.

Slýcháme o něm často. Z různých stran se dozvídáme, jak může být nebezpečné a že je to s kvalitou ovzduší čím dál tím horší. Ale které látky znečištění vlastně způsobují a jaký mají vliv na naše zdraví? Jedná se o velmi pestrou škálu sloučenin různého druhu a původu. Pojďme si představit základní z nich:

První je oxid uhelnatý (CO), vzniká nedokonalým spalováním paliv. Není vidět ani cítit. Je to jedovatý plyn, negativně působí na lidský organismus, především na nervový a kardiovaskulární systém. V nižších koncentracích vyvolává únavu, bolesti hlavy a nevolnost. Ve vyšším množství může způsobit dokonce smrt, jelikož má bohužel tu schopnost, že se na hemoglobin v krvi váže mnohem lépe než kyslík, tudíž tento životně důležitý plyn vytěsní. Ale toto platí pro uzavřené prostory! Nadměrná přítomnost oxidu uhelnatého v ovzduší je nežádoucí.

Druhou nepříznivou složkou, která zhoršuje kvalitu vzduchu, je ozón (O3). Jedná se svým způsobem o velice důležitý plyn, ale prospěšný je jen tehdy, pokud se vyskytuje na „správném místě“ tedy v ozonosféře, tj. asi 25 – 30 km nad povrchem Země, kde vytváří ozónovou vrstvu. Ta je nesmírně důležitá, protože brání dopadání UV paprsků na zemský povrch. Kdyby nebylo ozónové vrstvy, na Zemi by pravděpodobně neexistoval život, jelikož UV záření vyvolává ve větších dávkách změny a mutace neslučitelné se životem organismů. Nicméně ozón ve spodních vrstvách atmosféry, konkrétně v troposféře, kde se odehrává drtivá většina veškerého pozemského života, působí na organismy negativně. Oxiduje tkáně a je toxický ve spojení s dalšími látkami. Vzniká z kyslíku jeho štěpením, a to tak, že se molekula kyslíku rozštěpí a vytvořený atomární kyslík se spojí s „klasickou“ molekulou kyslíku, čímž se zrodí molekula O3. Výhodou ozónu je, že se sice rychle vytváří, ale poměrně rychle se i odbourává.

Oxid siřičitý (SiO2) je typický především pro oblasti, kde se vyskytovaly uhelné elektrárny bez odsiřovací technologie. Do vzduchu se dostává spalováním hnědého uhlí a souvisí s tzv. kyselými dešti. Jak to přesně funguje? V kombinaci s vodou se totiž mění na kyselinu siřičitou dopadající na zemský povrch. Z kyseliny se uvolňují vodíkové kationty a jejich vysoké koncentrace podněcují okyselování půd a vod, dochází k acidifikaci. Mění se pH a přírodní bohatství se znehodnocuje. To vše snižuje druhovou diverzitu (bohatost), tedy druhy, které jsou na okyselování citlivé, mizí ze stanovišť a zůstávají jen ty odolné. Oxid siřičitý však nepůsobí na organismy negativně jen v rámci kyselých dešťů (mokrá depozice), ale i tzv. suchou depozicí. A co to znamená? Suchá depozice je spad prachu v oblastech s vysokými koncentracemi tohoto oxidu. Ovlivňuje všechny živé organismy, při vysokých dávkách hynou ryby a vymírají horská rostlinná společenstva. Děje se tak při suché i mokré depozici. Oxid siřičitý se naštěstí v atmosféře díky účinným filtrům objevuje ve stále menší míře.

Další běžnou a zároveň nebezpečnou sloučeninou v atmosféře jsou oxidy dusíku (NOX). Jedná se o souhrnný název pro oxid dusnatý (NO) a oxid dusičitý (NO2). Uvolňují se například spalováním v motorech aut. Jejich množství tedy stoupá v době dopravních špiček a hustého provozu. Oxidy dusíku, stejně jako oxid siřičitý, způsobují okyselování prostředí. Opět při se při styku s vodou mění na kyselinu dusičnou, z níž se odštěpuje kationt vodíku. Ten následně okyseluje vodu a půdu. Na rozdíl od oxidu síry nám odstranění oxidů dusíku z ovzduší činí stále potíže.

Oxidy dusíku samozřejmě výčet látek znečišťujících ovzduší zdaleka nekončí. Končí však první část článku, který se znečištění ovzduší věnuje. Které další látky naše ovzduší znehodnocuje a jak, se dozvíte v pokračování.

Tento článek vznikl v rámci projektu Ekoporadna Praha za podpory Úřadu městské části Praha 3. Samozřejmě se do něj nevešly všechny informace o znečišťování ovzduší, takže pokud máte zájem o další tipy nebo konkrétní rady, využijte bezplatné poradenství a napište na e-mail poradna@ekocentrumkoniklec.cz. Autorem článku je poradce Ekoporadny Praha.

Také bezmyšlenkovitě splachujete kávovou sedlinu do dřezu, když jdete umýt hrnek od kávy? Možná netušíte, že lógr do dřezu nepatří.

Každý, kdo už někdy v životě musel čistit odpad, ví, jak nepříjemná záležitost to je. Často však sami přispíváme k jeho znečištění, a to vyhazováním a vyléváním různých látek do umyvadel, dřezů a WC, které tam ve skutečnosti nepatří. Je třeba si uvědomit, že takovým jednáním přispíváme nejen k zanášení odpadů, ale především k celkovému znečištění a zhoršení kvality pitné vody. Do oběhu se totiž vrací i voda, která nemusí být zcela přečištěná. Co tedy mohu udělat pro vyšší kvalitu pitné vody, kterou piji?

Do odpadu se nesmí vyhazovat předměty z nerozložitelného materiálu. Jsou jimi dokonce i papírové kapesníky a kosmetické tampony, které mají na první pohled podobnou strukturu toaletnímu papíru. Taktéž je zakázáno lít do odpadu ředidla, oleje, barvy, laky, rozpouštědla, apod. Jedná se o toxické látky, jež se mnohdy neodstraní ani v čistírně odpadních vod. Velmi nebezpečné je vlévání léků a farmaceutických přípravků do odpadu. Léčiva se ve vodě rozpustí a pak konají svou povinnost na místech, která k tomu nejsou určena. Dokonce i léčiva již použitá se do vody dostávají skrze moč pacientů. Například moč žen, které užívají hormonální antikoncepci, má neblahé účinky na životní prostředí. Je jasné, že vyhazování koncentrovaných léčiv může způsobit ještě mnohem závažnější problémy.

Velkým boomem jsou v poslední době umělá sladidla, například aspartam a cyklamát. Jedná se o synteticky připravené látky, které sice obsahují mnohem méně nebo dokonce žádné kalorie, ale vzhledem k tomu, že jsou to látky nepřírodního charakteru, mikroorganismy v ČOV nejsou schopny je zcela odstranit.

Mezi velmi závažné chyby patří lití potravinářského oleje (např. ze smažení nebo fritování) do kuchyňského dřezu. Čistírny odpadních vod (ČOV) většinou nejsou vybaveny na odstraňování mastnoty z vody. Doporučuje se proto zbylé oleje a tuky z vaření přelít do odpadní nádoby nebo nechat vsáknout do ubrousku a ten poté vyhodit do směsného odpadu, ve větším množství můžeme tuky odevzdávat i do sběrného dvora. Tuky se nejen obtížně dostávají z vody, ale v kanalizaci se chovají podobně jako v lidských cévách – pomalu ji ucpávají a znehodnocují. Dalším nepřítelem odpadů je kávová sedlina neboli lógr. Jedná se o nerozpustitelná zrnka, která mohou spolu s tukem postupem času ucpat i velmi silná potrubí a Vy se tak můžete potýkat s nepříjemnostmi jako nefunkční kanalizace, silný zápach či dokonce výtok znečištěné vody odpadem zpět do domácnosti.

Poslední častou chybou je splachování zbytků jídla do odpadu. Zbytky zeleniny, ovoce, obilnin či masa obsahují koncentrované organické látky, které jsou ve vodě velmi obtížně rozpustné, a některé z nich z vody neumíme odbourat vůbec. Lze tomu lehce zabránit neplýtváním potravinami, důsledným používáním obyčejných sítek do dřezu a nesplachováním potravin do WC. Mimo jiné náš odpad velmi hezky vykresluje, co sami jíme a pijeme. I to stojí za úvahu.

K vodě je třeba mít vztah. Je to jediná tekutina, která udržuje na Zemi život. My se k ní chováme velmi nešetrně, používáme ji jako médium pro náš odpad. Zcela čistou a pitnou vodu používáme jako dopravní prostředek k odvozu výkalů a nečistot z našich domácností. Takto velmi znečištěnou vodu pak složitě a draze čistíme a často se nám to ani zcela nepodaří. Každému z nás se pak voda do kohoutku vrací se stopovými prvky všeho, co jsme v ní v minulosti rozpustili. Všichni mohou svým jednáním přispět k tomu, abychom vodu jako médium používali co nejméně, odlehčíme tím ČOV a výrazně zvýší kvalitu i množství pitné vody, kterou vždy budeme potřebovat.

Tento článek vznikl v rámci projektu Ekoporadny Praha za podpory Hlavního města Prahy. Samozřejmě se do něj nevešly všechny rady pro nakládání s pitnou vodou, takže pokud máte zájem o další tipy nebo konkrétní rady, využijte bezplatné poradenství a napište na e-mail poradna@ekocentrumkoniklec.cz. Autorkou článku je Barbora Martínková, spolupracovnice Ekoporadny Praha.

Máte v domě izolaci z azbestu a olověné trubky? Pořizujete si podlahu nebo hračky pro děti z PVC? Je nejvyšší čas uvažovat o změně! Ne všechny materiály používané ve stavebnictví jsou zdraví nezávadné, ale žijeme s nimi bok po boku každý den.

Ve stavebnictví často používané PVC, neboli polyvinylchlorid, je chemická látka, která patří mezi plasty s velmi širokým využitím. Nalezneme ho jak v nejrůznějších obalech a dětských hračkách, tak i ve stavebnictví. Pokud jde právě o stavebnictví, používá se například při výrobě potrubí, okenních rámů a samozřejmě také podlah. V jeho prospěch hovoří to, že jde o moderní materiál, který se snadno udržuje. Může však obsahovat nebezpečné látky. Často se do něj totiž přidávají tzv. ftaláty – látky, které zaručují ohebnost. Většinou (ne vždy) jsou toxické, takže mají negativní vliv na organismus. Některé z nich narušují plodnost a činnost různých orgánů. Při spalování PVC unikají do ovzduší mj. dioxiny, které jsou taktéž toxické, jedná se totiž o sloučeniny chloru.

Další, ve stavebnictví užívaná látka, je azbest se pro svoji tepelnou odolnost používal ve stavebnictví zejména jako izolační materiál. Později se však zjistilo, že je karcinogenní. Skládá se z jemných částic (vláken), které se pouhým vdechováním dostávají do organismu a mohou způsobit rakovinu. V dnešní době je používání azbestu zakázáno, stále se však vyskytuje ve starých budovách a i přes zákaz je stále součástí některých stavebních materiálů, které se dnes pro stavby a rekonstrukce domů používají. Při rekonstrukcích nebo demolicích budov, v nichž se nachází azbest, se musí dodržovat přísná bezpečnostní pravidla a používat speciální pomůcky jako je speciální respirátor či ochranný oblek. Vlákna, která se dostanou do ovzduší v okolí demolice, je velice složité a nákladné ze vzduchu odstranit.

Máte-li doma umakart nebo nábytek z dřevotřísky, měli byste vědět, že jeho nedílnou součástí je formaldehyd. Ten patří k látkám, s nimiž by lidský organismus neměl přijít zbytečně do kontaktu. Z materiálů obsahujících formaldehyd se tato chemická látka uvolňuje do vnitřního prostoru bytů a budov a vdechováním následně vstupuje do organismu. V těle pak působí jako karcinogen. Při zařizování bytů a domů je samozřejmě nejlepší se vyhnout materiálům, které zmiňovaný mutagen obsahují. Určitým vodítkem při zařizování domácnosti může být například nepříjemný zápach nábytku. Pro ty, kteří už formaldehyd doma mají, se doporučuje alespoň častěji větrat.

Ačkoliv se dnes již používají moderní materiály, ve starších domech můžeme stále najít olověné trubky přivádějící vodu do domácnosti. Olovo je přitom kov, který v těle působí jako jed, uvolňuje se do vody a velmi negativně působí na náš zdravotní stav. Jsou-li olověné trubky i ve Vašem domě, nechte si je vyměnit. Majitelé bytů a domů mají při výměně olověných trubek dokonce nárok na dotaci.

Vzhledem k tomu, že člověk tráví ve vnitřních prostorách většinu svého času, ať už v práci, či doma, měl by být opatrný při výběru stavebních materiálů i materiálů, ze kterých je tvořen interiér těchto prostor. S látkami, které pro stavbu a zařízení domu použijeme, žijeme pak mnoho desetiletí, je tedy rozumné vybrat ty, které nezabíjejí.

Tento článek vznikl v rámci projektu Ekoporadny Praha za podpory Hlavního města Prahy. Samozřejmě se do něj nevešly všechny rady z oblasti materiálů ve stavebnictví, takže pokud máte zájem o další tipy nebo konkrétní rady, využijte bezplatné poradenství a napište na email poradna@ekocentrumkoniklec.cz. Autorkou článku je Barbora Martínková, spolupracovnice Ekoporadny Praha.

Sprchové gely, šampony, deodoranty a jiné – kosmetické výrobky, které používáme denně, a přesto si neuvědomujeme, jak můžou být škodlivé. Do některých běžně užívaných přípravků se totiž přidávají látky, jejichž negativní vliv, ať už na naše zdraví nebo na životní prostředí je nesporný. Kde v kosmetice lze najít nebezpečné látky, jako jsou například ftaláty, parabeny, olovo a parafíny se dočtete níže.

Ftaláty jsou látky, které se přidávají do plastů. Jsou to změkčovadla, zaručují ohebnost materiálů. Najdeme je často i v PVC. A právě z těchto plastových obalů se ftaláty dostávají do kosmetiky. Při styku výrobku s pokožkou mohou způsobovat různé alergie.

Trvanlivost kosmetických produktů zajišťují parabeny. Výrazně zpomalují činnost bakterií, ty by jinak přípravek rozložily. Bakterie jsou totiž všudypřítomné organismy, nacházejí se ve vzduchu i v kosmetice. Parabeny se přidávají do šamponů, sprchových gelů, zubních past, krémů, apod. Jejich využití je opravdu široké. Opět patří do skupiny agresivních látek, u citlivějších jedinců vyvolávají alergické reakce. Spekuluje se také o jejich rakovinotvorném charakteru, který však prozatím nebyl prokázán.

Kolagen je složka krémů, která má pokožce navracet pružnost. Řeč je o bílkovině, jež se přirozeně syntetizuje v každém lidském těle. Rozměr molekul kolagenu je ale tak veliký, že je pokožka nedokáže vstřebat. Naopak – vytvoří se na ní kolagenová vrstva, která ucpává póry a kůže nedýchá.

Měli jste pocit, že parafín se přidává do svíček a v kosmetice byste ho nenašli? Omyl! Je to častá přísada typická pro krémy. Účinek je stejný jako u kolagenu – ucpává póry a tím zamezuje přirozenému pocení, díky němuž odcházejí z těla škodliviny. Parafín tím pádem přispívá k hromadění těchto odpadních látek v organismu.

Kupujete-li si kosmetiku, v jejímž návodu se píše, abyste ji používali v dobře větrané místnosti, je to pravděpodobně kvůli tomu, že obsahuje toluen. Ten leptá sliznice a nepříjemně zapáchá. Kde ho najdete? Například v barvách na vlasy.

Nenapadlo by každého, že olovo je také záležitostí dekorativní kosmetiky, nachází se konkrétně ve rtěnkách. Nebezpečí spočívá nejen ve vstřebávání rtěnky do velmi jemné kůže rtů, ale také v konzumaci rtěnky společně s potravinami a nápoji. Přítomné olovo se tím dostává do těla. Ačkoliv se takto olovo do těla dostává jen v malém množství, je dobré mít na paměti, že některé ženy rtěnku používají každý den po desítky let. Olovo je silně toxická látka, která se v těle postupem času hromadí a způsobuje otravu organismu. Je možná na čase zvolit variantu bez olova.

Nebezpečných látek v kosmetice je ještě mnohem více – například botulotoxin, ropné deriváty, formaldehyd, kadmium, chlor apod. Ne vždy se škodlivé účinky těchto látek projeví hned, ale časem se projeví rozhodně. To platí zejména pro těhotné a kojící ženy, děti, mladé dívky a alergiky. Je tedy vhodné kosmetiku srovnávat nejen podle ceny, ale také podle složení, které má výrobce povinnost ke každému výrobku dokládat. Není nutné kosmetiku opustit úplně, stačí si vybrat produkty na přírodní bázi a najít mezi nimi ten, který nám nejvíce vyhovuje.

Tento článek vznikl v rámci projektu Ekoporadny Praha za podpory Hlavního města Prahy. Samozřejmě se do něj nevešly všechny informace o škodlivých látkách v kosmetice, takže pokud máte zájem o další tipy nebo konkrétní rady, využijte bezplatné poradenství a napište na e-mail poradna@ekocentrumkoniklec.cz. Autorkou článku je Barbora Martínková, spolupracovnice Ekoporadny Praha.

Osobních počítačů se dotýká jak problematika úspor energie, tak otázka předcházení vzniku odpadů spojeného s neustálým nakupováním nových přístrojů, které se může zdát nezbytné.

Osobní počítače jsou stále považovány, podobně jako většina elektroniky, za zboží, které rychle zastarává a je ho nutné neustále obměňovat. Přitom jejich komponenty obsahují přes 30 různých chemických prvků, např. olovo, nikl, rtuť, stříbro a zlato [1]. Na jejich výrobu je potřeba více energie, než následně spotřebují během svého provozu [2] a ani recyklace není levnou záležitostí. Přesto končí rok co rok desítky miliónů počítačů zbytečně ve šrotu. Je to nutné i v dnešní době? Vždyť počítače, které jsou svými možnostmi srovnatelné s dnes nabízenými přenosnými netbooky, se prodávaly již před mnoha lety. Kdo s nimi zachází s citem a dokáže je udržet v kondici, může se vyhnout předčasnému nákupu nového počítače a zabránit tak plýtvání surovinami, energií a vzniku odpadu.

V obchodě vám to neprozradí, ale dnes už nepotřebujete nejvýkonnější počítač, co je na trhu. Kdo svůj starší počítač využívá pouze pro nenáročné úkoly, jako je práce s Office programy, jednoduchá úprava fotografií, přehrávání multimédií nebo přístup k internetu, můžete pracovat s počítačem, který je i několik let starý. Již po roce 2004 se na trhu objevily procesory a komponenty, které ani nyní, po mnoha letech, výrazně nezaostávají v použitelnosti za dnešními levnými úspornými čipy, které tvoří jádro přenosných netbooků a v podstatě dostačují pro běžnou kancelářskou práci, včetně surfování na internetu a přehrávání multimédií. Navíc většina z těchto procesorů od obou nejvýznamnějších výrobců začala po roce 2003 podporovat moderní úsporné režimy pojmenované SpeedStep (Intel) a Cool’n’Quiet (AMD), které při správné konfiguraci systému umožňují hospodařit s energií.

Odchod zasloužilých počítačů do důchodu se odložil i díky masivnímu nástupu úsporných mobilních zařízení, které ačkoli poskytují výkon srovnatelný s mnoho let starými počítači, jsou určeny pro provoz posledních verzí operačních systémů a aplikací. Vývojářům nezbylo, než léty nabobtnalé kancelářské balíčky a programy zefektivnit, nebo navrhnout znovu a přemístit na web. Navíc v situaci, kdy je u mobilních zařízení velmi ceněna celková délka provozu na baterie, neunikne pozornosti žádný program, který jen tak zbůhdarma zatěžuje procesor a jiné komponenty. S takto optimalizovanými verzemi programů si pak hravě poradí i letitý počítač.

V reakci na nově vznikající webové aplikace se odehrála okolo roku 2011 malá revoluce, nebo chcete-li válka, mezi webovými prohlížeči. Dlouhé měsíce se bojovalo o „nejrychlejší“ prohlížeč – který umožní co nejplynulejší práci s moderními webovými aplikacemi jako Google Apps, Facebook nebo Live-Office (Office 365). A povedlo se, poslední verze prohlížečů jsou řádově rychlejší než například Internet Explorer 8, který se závodů neúčastnil. A vývoj se nezastavil. Po skončení rychlostních závodů se někteří výrobci webových prohlížečů zaměřili na neméně důležitou disciplínu: jak dobře hospodařit s pamětí, aby i po dlouhých hodinách běhu prohlížeče a desítkách až stovkách otevřených a zavřených záložek udrželi spotřebu paměti na uzdě. Velké pokroky zde udělal například Firefox od verze 14 a potěší majitele počítačů, kteří se potýkají s nedostatkem paměti (mají 1GB RAM nebo méně…).

Kdo svůj starší počítač využívá pouze pro nenáročné úkoly, jako je práce s Office programy, jednoduchá úprava fotografií, přehrávání multimédií nebo přístup k internetu a uvažuje o jeho výměně, měl by se napřed pokusit ujistit, zda se na původně vydatném prameni nul a jedniček neusadila vypasená žába.

Žába na dálnici
Vypasená žába se může brzy usadit i na novém počítači…

Díky moderním prohlížečům a webovým aplikacím nemá smysl odepisovat staré počítače pouze pro jejich věk, tak jak to bylo běžné dříve. V následující části článku přinášíme řadu doporučení, která by mohla vašemu počítači vdechnout nový život, nebo jej alespoň o pár let prodloužit.

1.   Přidejte paměť, vyměňte disk

Pokud máte méně než 2 GB paměti, zkontrolujte, zda ji je možné doplnit. Je potřeba jednak ověřit, zda ji váš operační systém dokáže využít a zda pro ni máte na základní desce volnou pozici, tzv. slot. Do počítače můžete dát i výkonnější procesor nebo grafickou kartu. Na internetových aukcích je lze pořídit za pár stokorun. Kompatibilitu komponent zjistíte nejlépe z manuálu k základní desce počítače, který snadno dohledáte na internetu.

Jako pokropený živou vodou se bude jevit počítač, u kterého vyměníte starý pevný disk za moderní SSD (Solid State Disk) bez pohyblivých částí.

2.   Zjistěte, co vytěžuje paměť

Pokud budete mít přehled o tom, jaké programy okupují paměť vašeho, budete schopni lépe předejít situacím, kdy systém začíná mít zpomalené reakce z důvodu přetížení. K tomu dobře poslouží program Správce úloh, který můžete otevřít klávesovou zkratkou Ctrl+Shift+ESC. Na záložce „Procesy“ si můžete nechat seřadit řádky sestupně podle sloupce „Využití paměti“. Pokud by následující obrázek pocházel z počítače s 1GB paměti, znamenalo by to, že 45% zabírá prohlížeč Opera, 11% Skype, 8% Acrobat Reader, následovaný antivirem Avast. Také se vám to zdá neuvěřitelně mnoho? Vždyť před pár lety se do počítačů montovala paměť 512MB!!!

Alokace paměti spuštěnými procesy

Pokud nevíte, ke kterému programu proces z prvního sloupce patří, zadejte jeho název do internetového vyhledávače. Určitě se nepokoušejte odstranit procesy, u kterých si nejste jisti, k čemu slouží. Jestliže se vám některé programy spouštějí automaticky po startu operačního systému, zamyslete se nad tím, zda byste je radši neměli aktivovat ručně až v okamžiku potřeby.

 3.   Odinstalujte všechny nepoužívané programy

Značná část programů, přesto že je nevyužíváte, spouští společně se startem operačního systému svého agenta, který je trvale přítomný v paměti. Agent má za úkol například stahovat z internetu aktualizace, nebo shromažďovat různé běhové informace. Pryč s nimi!

4.   Nemusíte mít poslední verze aplikací

Velká část oblíbených programů se nyní nabízí ve verzi s pořadovým číslem převyšujícím desítku. Profesionálové jistě nemají na výběr, brzy na nejnovější verzi přejdou a nebudou kvůli tomu váhat ani s nákupem nového počítače. Běžného uživatele ale pravděpodobně uspokojí verze o několik čísel nižší (například 4 roky stará), která svůj účel splní stejně dobře a na rozdíl od posledního vydání poběží plynule i na letitém počítači s osvědčeným operačním systémem, jako jsou Windows XP.

5.  Výjimkou jsou prohlížeče

Zcela naopak se to má s verzí webového prohlížeče. Díky vysoce konkurenčnímu prostředí doznaly tyto programy v posledních dvou letech výrazných změn, které se kromě implementace nových technologií projevily jak ve zvýšení rychlosti a stability, tak v některých případech i v optimálnějším využívání paměti. V situaci, kdy si prohlížeče běžně neváhají ukousnout i 50% u celkové paměti počítače, nelze tento parametr podceňovat. Spotřebu paměti posledních verzí je možné porovnat například testech, nazvaných „GrandPrix [3], které najdete na portále Tom’s Hardware.

Nelze neupozornit na jeden zcela běžný jev: mnoho uživatelů používá na svých počítačích osazených 1GB paměti (nebo dokonce méně) prohlížeč Chrome – a dostává se často do situace, kdy operačnímu systému dochází paměť a začíná mít velmi zpomalené reakce. Vysvětlení může nabídnout následující graf [4], který znázorňuje, jak jsou jednotlivé prohlížeče hladové po paměti. Na tomto místě je potřeba ocenit snahu vývojářů prohlížeče Firefox.

6.   FlashBlock: videa a reklamní bannery

Adobe Flash Player se nejčastěji na webových stránkách používá pro zobrazení graficky náročných reklamních bannerů, videí a v menší míře jako nezbytná součást samotné stránky (menu, navigace). Nemalá část výpočetního výkonu a paměti se tak spotřebuje na překreslování nevyžádaných reklam, což se nejčastěji projeví ve zpožděných reakcích při procházení obsahu stránek, nebo přepínání mezi záložkami.

FlashBlock

Naštěstí je možné ve většině používaných prohlížečů pomocí zásuvných modulů nastavit, že se Flash komponenty spustí až po kliknutí na ikonku FlashBlock. Jak správně nastavit tuto funkci v různých prohlížečích najdete například na následujících adresách:

Firefox http://flashblock.mozdev.org
Chrome http://www.chromeextensions.org/appearance-functioning/flashblock
Opera http://techie-buzz.com/how-to/flash-block-opera.html

7.   Použijte spolehlivý, ale efektivní antivirový program

Mnoho lidí si nainstalovalo antivirový nebo antispamový program, který již během startu operačního systému příliš intenzivním způsobem pátrá po možné infekci a dokáže o desítky sekund oddálit okamžik, kdy bude možné začít plnohodnotně pracovat. Dříve než si stačíte spustit svůj program, antivir již kontroluje a stahuje z webu aktualizace. Nejvíce postiženi jsou samozřejmě majitelé jednoprocesorových systémů s pomalými disky, nebo pomalým připojením k internetu. Pokud si prohlédnete grafy na blogu [5], uvidíte, že mnoho antivirových programů dokáže zpomalit spouštění operačního systému a aplikací až 2x.

8.   Vzdejte se fotografie na ploše

Kdo se při práci na počítači neustále pohybuje na hranici kapacity operační paměti, nebo ji běžně překračuje, může svému systému ulehčit tím, že místo celoplošné barevné fotografie se spokojí s jednobarevným pozadím plochy. To platí obzvláště pro majitele velkých monitorů: například při dnes běžném rozlišení 1680×1050 a 32bit barevné hloubce zabírá fotografie v paměti 6,8MB. Problémem není ani tak samotná absolutní velikost, jako spíše fakt, že předloha fotografie musí být celá k dispozici v operační paměti, kdykoliv je potřeba zobrazit plochu (např. při minimalizaci okna běžící aplikace), a to i v situaci, kdy se systému kriticky nedostává paměti. Že fotografie v paměti není připravena poznáte snadno: obsah plochy se vykresluje po malých kouscích – za překotné aktivity disku.

9.   Defragmentujte disk

Pokud by data souborů byla uložena na disku v souvislých nepřerušovaných blocích a soubory vyžadované společně (například při startu systému) by se nacházely blízko sebe, dařilo by se spouštět aplikace mnohem svižněji. Jelikož jsou ale data nových souborů ukládána do větších či menších mezer, které vznikly na místě dříve smazaných souborů, dochází k tzv. fragmentaci, kdy je pro načtení jednoho souboru potřeba navštívit několik míst na disku. Není výjimkou, že jeden jediný soubor může být na disku uložen ve stovkách až tisících fragmentech.

Přebytečné fragmenty umí odstraňovat tzv. defragmentační program, který se dodává jako součást Windows. Pokud jste jej již dlouho nepouštěli, tak tím určitě nic nezkazíte.

10.   Další tipy

  • do starších počítačů je možné na internetových aukcích za pár stokorun pořídit výkonnější kompatibilní procesor, paměť nebo grafickou kartu
  • jako pokropený živou vodou se bude jevit počítač, u kterého vyměníte starý pevný disk za moderní SSD (Solid State Disk) bez pohyblivých částí
  • pravidelně aktualizujte operační systém. Ujistěte se, zda máte nainstalovány servisní balíčky (servicepack)

Použité zdroje:

  1. http://www.ekoporadna.cz/files/projekty/vystupy_inspirace/kanc_technika.pdf
  2. http://www.networkworld.com/community/blog/computer-factories-eat-way-more-energy-runnin
  3. http://www.tomshardware.com/reviews/firefox-15-safari-6-web-browser,3287-12.html
  4. http://www.tomshardware.com/gallery/MemUse40TabsWBGP12-2,0101-351514-0-2-3-1-png-.html
  5. http://www.raymond.cc/blog/best-performing-speed-and-memory-usage-antivirus-and-internet-security-for-2010

Článek, který jste právě dočetli, samozřejmě nemůže zcela pokrýt toto poměrně rozsáhlé téma. Neváhejte se na nás obrátit s dotazy!


Ke stažení:

Jak prodloužit životnost počítače (.pdf) Více »

Neustále rostoucí ceny energií vedou v poslední době k tlaku na snižování energetické náročnosti budov. Podíl budov činí na celkové spotřebě energie v EU 40% a s přibývající zástavbou a urbanizací krajiny neustále roste. Základem pro nízkou energetickou náročnost budovy je především energeticky úsporný obvodový plášť. Jednou z jeho variant, která je zároveň šetrná k životnímu prostředí, jsou systémy zelených fasád.

Zelené fasádZelené (živé) fasády – vertikální zahradyy dokáží klimatizovat budovy pasivní cestou – pomocí stínění a odvodu slunečního záření, a pomocí evapotranspirace lepšit mikroklima uvnitř a v blízkosti budovy. Zeleň zároveň chrání spodní vrstvu fasády před nepříznivým pZelené (živé) fasády – vertikální zahradyočasím a funguje částečně jako tepelná izolace. Popínavé rostliny v létě brání průniku slunečního záření a přehřívání budovy. Naopak v zimě, kdy je krátkovlnné sluneční záření žádoucí, jsou rostliny víceméně bez listů a průchodu slunečního záření dovnitř budovy nic nebrání.

Speciálním prototypem zelených fasád jsou fasády francouzského botanika Patricka Blanca, který pro ně využívá systém panelů a stěn. Tento ojedinělý systém – systém vertikálních zahrad – je v současné době velmi oblíben a vyhledáván. Vychází z teorie, že rostliny ke svému životu nepotřebují půdu (která je jen mechanickou podporou), nýbrž jen vodu a minerály v ní rozpuštěné. Rostliny v přírodě dokážou růst i v extrémních podmínkách – na svislých plochách, skalách, kmenech stromů, prudkých svazích, a všude tam, kde je voda k dispozici po celý rok.

Systém vertikálních zahrad (Mur végétal) představuje novou techniku kultivace rostlin bez substrátu. Na nosnou stěnu či zeď je umístěna kovová konstrukce, která slouží jako podklad pro PVC plachtu. Na ni jsou připevněny 2 vrstvy nasákavé zahradnické plstě, která napodobuje mech, který roste na skalnatých stěnách a slouží jako podpora kořínků mnoha druhů rostlin. Rostliny (semínka, odnože, či výhonky s kořeny) jsou uchyceny v zářezech a rozmístěny po celé ploše stěny.
Plsť je napuštěna výživným roztokem. Systém je ovládán elektronicky a funguje jako uzavřený okruh: rostliny si vezmou výživu, kterou potřebují, a přebytečná vláha je zachycena vespodu konstrukce v odtokovém kanálu, odkud je vedena znovu do oběhu. Vzniká tak uzavřený okruh, který je nenáročný na spotřebu vody. Patrick Blanc dodává, že rostliny klasické zelené fasády, rostoucí z půdy a hledající vláhu, se povětšinou dostávají k samotné konstrukci budovy a mohou pak způsobovat statické problémy a konstrukci narušovat. K tomu u vertikálních zahrad nedochází.

Hustota osazení rámu je zhruba 30 rostlin na 1m2. Hmotnost vertikální zahrady (včetně rámu a rostlin) nepřesahuje 30kg/m2. Systém vyžaduje jen jednoduchou údržbu – rostliny postačí jednou za rok ostříhat a odstranit suché listy. Vertikální zahrady je díky nízké hmotnosti možné realizovat na stěny libovolné výšky i plochy, ve venkovních i vnitřních prostorách a téměř při jakýchkoliv klimatických a světelných podmínkách.

Výběr rostlin by měl být vždy individuální záležitostí. Prvotním předpokladem je schopnost růstu bez zeminy. Důležitým faktorem je i typ stavby, její umístění (orientace ke světovým stranám, expozice, klima místa stavby) a množství dostupného světla. V případě interiérových stěn je nutné zabudování speciálního osvětlení, které supluje přirozené denní světlo. V neposlední řadě zde hraje roli též estetický záměr autora a vzhled rostliny – barva, tvar a velikost listů/květů, opadavost, atd. Osazení více druhů rostlin je ve většině případů možné a i žádoucí, je však nutné předem zjistit, zda si jednotlivé druhy nebudou bránit v růstu a zda je jejich soužití vůbec možné. Zároveň je dobré pamatovat, že zelená fasáda nebude stejného vzhledu po celý rok, ale bude se měnit v závislosti na ročním období a v závislosti na stáří rostlin.

Vertikální zahrady tak představují možnost ozelenit město i na místech, kde by klasická výsadba zeleně nebyla možná, při zachování výhod standardních zelených fasád (efekt tepelné izolace, zlepšování klimatu odpařováním vody, chlazení v letních měsících).

Patrick Blanc je uznávaný francouzský botanik, vědec, výzkumný pracovník na CNRS (Národní ústředí pro vědecký výzkum), specialista na rostliny tropických lesních podrostů a v neposlední řadě umělecký designér. Vystudoval v Paříži na Université Pierre et Marie Curie, kde získal i doktorát věd. V roce 1993 dostal Cenu za botaniku od francouzské Akademie věd. V současné době spolupracuje s předními světovými architekty a jeho vertikální zahrady vznikají na významných stavbách po celém světě. Mezi jeho nejznámější projekty patří Musée du Quai Branly v Paříži (2006) a CaixaForum v Madridu (2008).

Pokud Vás téma vertikálních zahrad zaujalo, kontaktujte Ekoporadnu Praha (www.ekoporadnapraha.cz), která se zabývá i souvisejícími tématy jako je výstavba jezírek, zelené střechy, hospodaření s dešťovou vodou či ochrana zeleně. Více informací naleznete také v níže uvedené literatuře.

Zdroje:
Schmidt Marco (2010): The Watergy Concept towards a new Water Paradigm – Energy Performance of Green Roofs and Green Walls
Schmidt Marco (2006): The evapotranspiration of greened roofs and facades
Patrick Blanc: Vertikální zahrada, z přírody do města
http://www.murvegetalpatrickblanc.com
http://www.archiweb.cz
http://www.bydleni-iq.cz

Ať máte velkou zahradu u domu či na chalupě, zahrádku na malém prostoru nebo jen několik truhlíků na balkóně, všude můžete o užitkové a okrasné rostliny pečovat v přírodním duchu. Využíváním ekologicky šetrných prostředků a postupů si můžete sami vybudovat přírodní zahradu. Přidejte se mezi zahradníky, kteří věří, že i když je zahrádka plochou přetvořenou k obrazu svého hospodáře, je především kouskem přírody.

Ekologické zahradničení se jinak nazývá udržitelné, ekologické, bezúdržbové nebo též permakultura.  Je jednou z nabízejících se možností, jak se můžeme chovat šetrně a udržitelně k přírodě. Zahrnuje ochranu půdy, která tak není nevratně zničená ani vyčerpaná, pěstování rostlin typických pro dané přírodní a klimatické podmínky, šetření zdroji a využívání přírodních obnovitelných zdrojů. Sympaticky od nás také vyžaduje mnohdy menší zásahy.  Nepotřebuje tolik chemických a mechanických ošetření, zato musíme lépe poznat a spoléhat se na přírodní děje. Odměnou za vše je dobrý pocit, estetický požitek a v případě užitkových rostlin i čerstvá bio zelenina a ovoce. Výnosy sice mohou být nižší a plody menší, ale nenechte se zmást – zelenina a ovoce jsou zdravější, chutnější, plné tělu prospěšných látek.

Jak tedy na to? Existuje několik pravidel, které nás – uplatňujeme-li je jednotlivě nebo všechny najednou – přiblíží k cíli udržitelného zahradničení.

Nepoužíváme chemické hnojení umělými hnojivy, ale používáme hnojiva, která poskytuje sama příroda (např. kompost, hnůj, výluhy z rostlin). Dosáhneme tím nejen zdravější sklizně, kterou můžeme na rozdíl od výpěstků hnojených obvyklým způsobem bez obav konzumovat, ale zlepšujeme i kvalitu půdy a vody. Herbicidy a pesticidy totiž prosakují půdou, kontaminují zpětně vodní zdroje a škodlivé látky se tak vrací zpátky do oběhu. Místo bojování proti nemocem a škůdcům chemickými prostředky můžeme posilovat přirozené obranné funkce rostlin a podporovat rozmnožování živočichů, kteří v boji pomáhají.

Kompostujeme. Kompostování je základní metodou udržitelného zahradničení, kterou zvyšujeme objem organické hmoty v zahradě, vracíme půdě zpět potřebné výživné látky a zároveň tak zmenšujeme objem odpadu z domácnosti.

Vysazujeme smíšené kultury a rostliny původní a typické pro dané prostředí. Nejlepším a přitom nejlevnějším designérem pro vaši zahradu je sama příroda. Najděte rostliny, které přesně podle vašich klimatických podmínek tolerují sucho, vlhko, přímé slunce. Ušetří vám to dodatečnou energii ale třeba i vodu při úsilí udržet vaši zahradu krásnou. Vysazováním smíšených kultur podporujeme rozmanitost přírody, tzv. biodiverzitu.

Šetřete vodu. Voda je vzácná, proto je třeba chránit vodu i její kvalitu. Jako zodpovědný zahrádkář se neobejdete bez sudů na vodu nebo jiného systému pro zadržování dešťové vody. Ušetříte tím vodu, kterou byste museli brát z městské kanalizace nebo jiných zdrojů, a šetříte tím pochopitelně i vaši kapsu. Žádoucí jsou úpravy, které zadrží déle vodu v půdě a zabrání nadměrně rychlému vysoušení. Čím více povrchu je zakryto (např. pokosenou trávou, odpadem z rostlin, kůrou atd.), tím méně vody je odpařeno vlivem přímého slunce a větru. Odpadá tak nutnost instalace zavlažovacích systémů. Kvalitu vody chráníme, jak již bylo řečeno, zejména omezováním herbicidů a pesticidů.

Méně zásahů. Příznivci dokonale sestříhaných anglických trávníků obklopených řadou tújí vědí, že jejich zahrada vyžaduje velké množství energie, spoustu vody a chemických látek, které udrží trávu v perfektním stavu, a energie potřebné k tomu, aby byl trávník vždy bezvadně posekán.   Permakulturní řešení představuje zahrada spíše zarostlá květinami a užitkovými rostlinami na úkor nízkých trávníků. Většinou vám šetří čas a vždy peníze na údržbu.

Mgr. Barbora Týcová, Ekocentrum Koniklec

Přírodní zahrádka ve tvaru kruhu. Vnitřní kruh tvoří byliny a léčivé trvalky, vnější kruh zeleninové záhony. Mulčuje se slámou, hnojí kompostem.  Foto: Linda KlvaňováŠetřete vodu

Kolik spotřebujeme?

Údaje o průměrné denní spotřebě vody v domácnosti na osobu žijící v České republice se liší. Odhady se pohybují v rozmezí od 100 do 200 litrů vody na osobu a den. Přitom z toho „pouhých“ 5- 10 litrů vody denně je určeno pro naše přežití- tedy pro zajištění pití a jídla. Nejvíce vody je spotřebováno na mytí. Osobní hygiena představuje až 50% celkové denní spotřeby. Počítáme-li např. denní dávku vody přibližně 150 litrů na osobu, 75 litrů pak padne na osobní hygienu.  Když k mytí a splachování WC přidáme i praní, připadne pak na spotřebu v koupelně až 70 % celkové spotřeby.

Jak ušetřit?

Zde jsou některá doporučení na úspory vody v koupelně a kuchyni. Místo koupání ve vaně se raději sprchujte. Stačí 5 minutová sprcha. Ta oproti plné vaně představuje úsporu až 100 litrů vody. Můžete ušetřit ještě dalších 30 procent vody používáním úsporné hlavice (oproti plné dvousetlitrové vaně úspora 130 litrů). Při mytí rukou, čištění zubů nebo holení nenechávejte vodu téct zbytečně a zavírejte ji. Do WC je dobré koupit si nádržku, která využívá dvojité, nebo dokonce trojité splachování (2/5/10 litrů). Ušetřit až 45 litrů vody lze na jednom cyklu praní také koupí moderní pračky. Na druhém místě ve spotřebě vody v domácnosti je zaručené mytí nádobí. Jedno mytí nádobí pod plným proudem vody vyjde za 10 minut až na 200 litrů, což se rovná spotřebě na naplnění velké vany. Nejúspornější je používání myčky, ušetříte nejen vodu, ale i energii na ohřev. Nejmodernější myčky třídy A+ mají spotřebu i 10 litrů na cyklus, což představuje 1/4 objemu plného dřezu a 1/20 objemu mytí pod tekoucí vodou. Další voda v domácnosti je spotřebovávána na úklid, na mytí auta, zalévání rostlin a zahrady. Při úklidu je lepší napustit si vodu do kýblu, nemáchat hadr pod tekoucí vodou. Auto je lepší umýt v myčce, kde je použitá voda recyklována. Pro zalévání zahrady využívejte vodu dešťovou, stačí na vhodné místo umístit dostatečně velký sud.


Spotřeba vody v domácnosti

Činnost Spotřeba v litrech (odhad)
Spláchnutí toalety 2 – 10
Koupel ve vaně 100 – 200
Sprchování (5 minut) 50 – 100
Mytí nádobí v myčce 10 – 30
Mytí nádobí v dřezu 15 – 40
Mytí nádobí pod tekoucí vodou 50 – 200
Praní v pračce 40 – 90
Mytí rukou 3 – 15
Pití 1 – 3
Vaření 5 – 10
Mytí auta 200

Více »

Znečištěná voda je také odpad

Zodpovědné nakládání s odpadem, třídění různých druhů odpadu a snaha o omezování jeho produkce se v posledních letech staly běžnou součástí našeho života. Ale málokdo si uvědomuje, že i znečištěná voda je odpadem, a téměř nikdo asi netuší, jak velké množství odpadu v tekuté podobě vlastně produkujeme. Zatímco tuhých odpadů různého druhu vznikne v Praze ročně okolo 6 milionů tun, odpadní vody je přibližně 20x více. Jen ústřední čistírnou jí ročně proteče více než 125 milionů tun a pobočnými čistírnami dalších 10 milionů tun.

Co bychom měli o pražských odpadních vodách a kanalizaci vědět?

Historie odstraňování  odpadních vod na území hlavního města Prahy

Počátky snahy o zavedení systému odvedení a čištění odpadních vod v Praze se datují  do druhé poloviny devatenáctého století, kdy se Praha začala měnit v moderní velkoměsto a otázka odvedení odpadních vod se stala velmi aktuální. První komplexní projekt, který založil stávající stokový systém byl Praze předán v roce 1893. Součástí  projektu byla i mechanická čistírna odpadních vod s kapacitou 160 tisíc tun odpadní vody denně. Stavba této čistírny započala v roce 1901 a 27. června 1906 byl zahájen její zkušební provoz.

Vznik „Velké Prahy“ v roce 1920 přinesl nové požadavky na budování nových stokových sítí. V této době byl vypracován první generel – koncepční dokument o odvodnění hlavního města. Řada opatření navržených v tomto generelu (mimo jiné vybudování dvou nových čistíren) zůstala nerealizována a byla pouze zvětšována kapacita stávající čistírny.

Kapacita původní čistírny přestala stačit na počátku 50. let 20. století, kdy  byly na stokovou síť připojovány domy z nové bytové výstavby. Část odpadních vod proto odtékala do Vltavy bez jakéhokoli čištění. Bylo proto rozhodnuto o výstavbě zcela nové čistírny, která byla budována v letech 1959-1965 a plnohodnotně zprovozněna v roce 1967. V této čistírně proběhlo několik intenzifikací.

Způsob odvádění a likvidace odpadních vod v Praze

Na systém kanalizace je v hlavním městě napojeno více než 99 % obyvatel. Kanalizační síť v Praze byla budována jako jednotná, to znamená, že odvádí současně dešťové a splaškové vody. Okrajové části Prahy mají kanalizaci oddílnou, která dešťové a splaškové vody odvádí oddělenými soustavami. Základ kanalizační sítě tvoří síť sedmi kmenových stok označených A-F a K.

Celková délka stokové sítě v Praze je necelých  4000 km,  je na ní umístěno téměř 115 tisíc kanalizačních přípojek a 285 čerpacích stanic, které přečerpávají splaškové vody. Odpadní vody jsou čištěny v ústřední čistírně odpadních vod a v dalších 21 pobočných čistírnách, v nichž jsou čištěny odpadní vody v okrajových částech Prahy.

Vlastníkem kanalizační infrastruktury v Praze je hlavní město Praha, provozovatelem kanalizace v hlavním městě je akciová společnost Pražské vodovody a kanalizace, a. s. – člen skupiny Veolia.

Jak funguje čistírna odpadních vod?

Ústřední čistírna odpadních vod je mechanicko-biologická čistírna, která odstraňuje organické znečištění, částečně amoniakální dusík a fosfor.

Mechanický stupeň čištění je prvním stupněm, kterým prochází odpadní voda přiváděná do čistírny. V mechanickém stupni jsou z vody nejprve odstraněny hrubé nečistoty, například větve. Dále přitéká na česle, kde se odstraňují nečistoty jemnější, tzv. shrabky. Denně se z ústřední čistírny odveze na skládku více než 10 tun těchto shrabků. Následně je z vody odstraněn písek a další jemné mechanické nečistoty.

Biologický stupeň čištění je druhým stupněm, který má za úkol odstranit z odpadní vody organické nečistoty. Znečištění z odpadní vody je v biologickém stupni odstraňováno pomocí mikroorganismů nazývaných aktivovaný kal. Tento kal je následně od vyčištěné vody oddělován, částečně vracen do biologického stupně a částečně zahušťován. V minulosti byly čistírenské kaly využívány jako hnojivo. V současné době jsou buď skládkovány nebo energeticky využívány. Pražská ústřední čistírna odpadních vod kryje tímto způsobem značnou část svých energetických potřeb.

Jak připojit vlastní nemovitost na  kanalizaci?

V případě, že se jedná o novou nemovitost, je připojení na kanalizaci řešeno zpravidla v rámci projektové dokumentace objektu. Pokud chce vlastník připojit na kanalizaci stávající objekt, musí si nejprve ověřit možnost připojení v zákaznickém centru Pražských vodovodů a kanalizací. Zde mu zároveň poskytnou všechny informace o postupných krocích pro vybudování kanalizační přípojky a následných smluvních vztazích.

Činžovní domy jsou na kanalizaci bez výjimky připojeny a vlastník domu má s provozovatelem kanalizace smlouvu uzavřenu. V případě bytu v osobním vlastnictví uzavírá smlouvu společenství vlastníků jednotek v domě.

Jak se platí za likvidaci odpadních vod?

Likvidace odpadních vod je služba jako každá jiná a je zpoplatněna. Nejčastěji se účtuje podle skutečné spotřeby vody na domovním vodoměru a hradí se spolu s fakturou za vodu jako složka „stočné“.

V případě, že dům není připojen na vodovod, ale pouze na kanalizaci, a nemá tudíž měřený odběr vody, stanovuje se úhrada stočného podle vyhlášky. Úhrada se odvíjí zpravidla od počtu osob žijících v objektu.

Mám jako uživatel kanalizace nějaké povinnosti?

Podmínky, za nichž mohou producenti odpadních vod vypouštět vodu do kanalizace stanovuje kanalizační řád. Podmínky stanovené kanalizačním řádem jsou závazné pro vlastníka či uživatele každého objektu, který je na kanalizaci připojen. Nejdůležitější částí kanalizačního řádu pro občana je seznam látek, které se do kanalizace nesmí vylévat.

Porušením kanalizačního řádu se přestupce vystavuje jednak riziku postihu podle vodního zákona, dále vůči němu mohou být uplatněny smluvní sankce ze strany provozovatele kanalizace a v neposlední řadě na něm může být vymáhána náhrada eventuálně způsobené škody.

Co se tedy do odpadu připojeného na kanalizaci nesmí vylévat a proč?

Kompletní seznam látek, které se nesmí vylévat do odpadu stanoví kanalizační řád. Domácností se týkají zejména následující látky:

  • jedy, nebezpečný odpad (léky a podobně)
  • žíraviny
  • výbušniny
  • biologicky nerozložitelné tenzidy
  • ropné látky a rozpouštědla
  • pevné odpady včetně kuchyňských odpadů (v pevné či rozmělněné formě).

Řada čisticích prostředků obsahuje žíraviny. Jejich používání je samozřejmě možné při dodržení  dávkování stanoveného výrobcem.

Naprosto nepřípustné je vylévat do opadu tuky, například z fritéz. Tento odpad způsobuje zanášení kanalizace a může způsobit ucpání již u domovních rozvodů.

V poslední době se rozšiřují tzv. drtiče odpadů. Vypouštění rozmělněného kuchyňského odpadu z těchto drtičů je navzdory ujišťování některých prodejců těchto zařízení v rozporu s kanalizačním řádem, protože způsobuje zanášení kanalizace a neúměrným způsobem zatěžuje čistírnu.

Kam ty věci dát a vylít, když ne do odpadu?

Jedy, nebezpečné látky, ropné látky a rozpouštědla lze odevzdat do nebezpečného odpadu. Léky lze kromě toho vrátit do speciálních kontejnerů dostupných v každé lékárně. Kuchyňský odpad je nejlépe likvidovat do nádob na biologický odpad. Pokud nejsou k dispozici, tak do odpadu směsného.

Několik zajímavostí o pražské kanalizaci

  • Pražská stoková síť je dlouhá téměř 4 000 kilometrů.
  • Do ústřední čistírny odpadních vod přiteče každou sekundu více než 3 000 litrů odpadní vody.
  • Nejstarší kmenovou stokou pražské kanalizace je kmenová stoka A, která vede od Staroměstského náměstí pod Pařížskou ulicí, k Čechovu mostu, pod Vltavou, tunelem pod Letnou do ústřední čistírny.
  • Nejširší stokou je kmenová stoka K, jejíž průměr dosahuje 3,6 m.

Je možné to celé vidět?

V areálu původní dnes již neprovozované čistírny odpadních vod funguje Ekotechnické muzeum. Zde je možné po domluvě absolvovat dva prohlídkové okruhy s výkladem nejen o staré čistírně.

Nově budované kanalizační řady, zejména v centru města, jsou umístěny v tzv. kolektorech. I tyto kolektory lze po dohodě navštívit a absolvovat prohlídkový okruh s výkladem.

Podrobnější informace jsou k dispozici na www.prahatechnicka.cz.


Ke stažení

Odpadní vody v Praze (pdf) Více »

Vytápění v domácnosti se podílí na celkové spotřebě energie z 60 %. Je potřeba dávat pozor zejména na udržování optimální teploty místností, správným způsobem větrat místnosti a nevytvářet překážky a bariéry v přístupu tepla. Je-li v domácnosti instalované podlahové vytápění, je potřeba zaměřit pozornost na správnou regulaci. Podlahové vytápění má velkou setrvačnost a vyžaduje zcela jiný přístup než vytápění topnými tělesy.

Hlavní, jak již bylo zmíněno, je nepřetápět místnosti. Doporučené teploty v jednotlivých místnostech jsou: obývací pokoj 20 – 22 °C, ložnice 18 – 20 °C, dětský pokoj 20 – 21 °C, koupelna 22 – 24 °C, chodby 17 – 19 °C. Místnosti, které nejsou trvale obývané (pokoj pro hosty, komora, spíž atd.) je vhodné pouze temperovat. Snížením teploty o pouhý 1 °C lze ušetřit přibližně 6 % spotřebované energie. Pokud odcházíte do práce nebo mimo domov, je vhodné snížit teplotu na 17 °C. Při dlouhodobějším opuštění domu nebo bytu snižte teplotu až na 15 °C. Před spaním je rovněž vhodné výkon těles ve všech místnostech snížit. V chladnějším pokoji se většině lidí spí lépe a je to zdravější pro organizmus. Je dobré upozornit na skutečnost, že pocit tepla ovlivňuje kromě teploty také relativní vlhkost vzduchu. V místnosti s velmi nízkou vlhkostí je pro dosažení stejného pocitu tepla potřeba zvýšit teplotu o 2 – 3 °C.

Pokud větráte místnosti, doporučuje se větrat krátce, ale intenzivně. Při rychlém intenzivním vyvětrání se vzduch ochladí, ale stěny pokoje zůstanou teplé. Doporučuje se větrat třikrát denně po 10 minutách. U pomalého a dlouhého větrání pootevřeným oknem je tomu právě naopak – dochází k vychladnutí stěn a pro jejich ohřátí je následně potřeba velké množství tepla. Dveře do chladnějších místností je vhodné zavírat.

Zatažením závěsů nebo žaluzií v noci se rovněž omezuje únik tepla oknem. Je ovšem třeba upozornit na skutečnost, že závěsy slouží jako užitečná izolace pouze v případě, pokud zakrývají okna a nikoli topná tělesa (radiátory). Topné těleso by mělo mít kolem sebe prostor a nemělo by být zaprášené ani zakryté dekoracemi nebo nábytkem. Zejména je důležité umožnit volné proudění vzduchu ke spodní straně topného tělesa a nad ním ponechat volný prostor pro stoupající teplý vzduch. Radiátory je také vhodné pravidelně čistit od prachu.

Pro Ekoporadnu Praha zpracovala Alžběta Pokorná.

Používáním zářivek nebo úsporných žárovek, lze ve srovnání s klasickými žárovkami ušetřit až 80 % energie při totožné hladině osvětlení. V rámci úspor energie v domácnosti na osvětlení je také velmi důležité důsledně zhasínat v prostorách, kde se v té době nikdo nevyskytuje. Na chodbách a v místnostech, kde není trvalý pobyt, lze světlo spínat bezobslužně fotobuňkou. Pojďme si nyní představit jednotlivé typy svítidel, jejich výhody a nevýhody.

Klasická žárovka
Světlo vzniká pomocí elektrického proudu, který rozžhaví jemný drátek. Klady: Nízká cena žárovky – 10 korun. Příjemné měkké světlo – 2 700 Kelvinů. Zápory: Nejméně hospodárný světelný zdroj. Na světlo se přemění jen 8 % spotřebované energie, zbytek se ztratí v podobě tepla. Krátká životnost – 1 000 hodin. Použití: Všude tam, kde se svítí krátce – sklep, půda, koupelna, toaleta.

Halogenová žárovka
Podobně jako klasická žárovka, ale při vyšší teplotě. Klady: Poměrně nízká cena – kolem 50 Kč. Menší rozměry než klasická žárovka. Neměnná kvalita světla po celou dobu životnosti. Zápory: Krátká životnost – obvykle 2 000 hodin, některé modely až 5 000 hodin. Přestože má menší spotřebu elektrického proudu než klasická žárovka, nelze ji považovat za úsporný zdroj světla. Použití: Jsou vhodné ke krátkodobějšímu svícení a všude tam, kde potřebujete mít okamžitě maximální světlo. Do lampiček na čtení, do bodových světel k zrcadlům v koupelně, ale i k plošnému osvětlení stěn.

Kompaktní úsporná zářivka
Při zapnutí vydávají páry rtuti UV záření, které se při styku s luminoforem přemění na viditelné světlo. Klady: Dlouhá životnost – až 15 000 hodin. Vysoká světelná účinnost, levný provoz. Zápory: Cena 100 až 500 korun podle typu a životnosti. Pomalejší náběh na plný světelný výkon. Obsahuje rtuť, nepatří proto do komunálního odpadu. Nevhodná na ven při teplotách pod bodem mrazu. Použití: Ideální jako hlavní zdroj světla do všech místností, kde svítíte déle než několik minut denně.

Lineární trubicová zářivka
Funguje stejným způsobem jako kompaktní zářivka. Klady: Dlouhá životnost, obvykle přes 20 000 hodin, ale i 70 000. Úspornost – potřebuje přibližně pětinu elektrické energie, kterou spotřebuje žárovka. Zápory: Obsahuje rtuť, proto byste ji měli vrátit do sběrného dvora nebo odnést do prodejny s elektrospotřebiči. Cena podle typu 50 až 400 Kč. Použití: K dlouhodobému svícení, třeba do kuchyně, chodby nebo kanceláře.

LED (Light Emitting Diode)

LED pracuje na principu polovodičových destiček, které přetvářejí elektrický proud na světlo. Klady: Extrémně dlouhá životnost – 20 000 hodin a více, malé rozměry, nízká spotřeba. Zápory: Vysoká cena – 200 až 500 Kč, zatím slabší výkon. Použití: Například do lampiček k bodovému osvětlení nebo pro trvalé osvětlení chodeb a průchodů, do světelných vánočních řetězů či cyklosvítilen.

Pro Ekoporadnu Praha zpracovala Alžběta Pokorná.

Elektrické spotřebiče se podílejí na celkové spotřebě energie z domácnosti z asi 40 %. K největším spotřebičům elektřiny v domácnostech patří zejména elektrické sporáky, ohřívače vod, pračky, chladničky a myčky na nádobí, v neposlední řadě se na spotřebě energie v domácnostech podepisuje také výpočetní technika atp.

Mezi hlavní zásady ekologického vaření patří požívání poklic, používání adekvátně velikých nádob na stejně velké hořáky a požívání nádob na vaření s rovným dnem. Všechny tato opatření nám mohou snížit spotřebu o 30-50%.

V rámci úspory energie na ohřev vody se doporučuje především omezit spotřebu vody, ale také například zkontrolovat nastavení teploty ohřevu vody u zásobníkového ohřívače. Optimální úsporná teplota je 45 – 55 °C.

Pro praní prádla existují další hlavní zásady. Snížit teplotu praní- pouhým snížením praní z 90 °C na 60 °C se sníží spotřeba elektřiny o 25 %. Vhodný prací prášek umožňuje kvalitní praní i při nižší hodnotě, čímž významně snížíte spotřebu energie. Nejlepší je prát až tehdy, máte-li pračku zcela naplněnou prádlem.

Pro správné úsporné využívání chladniček a mrazniček se doporučuje zejména často odmrazovat- vrstva námrazy vyšší než 3 mm zvyšuje náklady až o 75%. Dále je vhodné chladničku nebo mrazničku neumisťovat příliš blízko u stěny, do rohu, nebo dokonce do výklenku. Omezí se tak jejich výkon. Do blízkosti ledničky nikdy nestavte tepelné spotřebiče. Pro obyčejný provoz stačí teplota uvnitř chladničky +5 °C, při snížení na +3 °C stoupne její spotřeba o 15 %.

Pravidlem pro úsporné využívání myček nádobí je využívání automatických programů a bioprogramů – zkracují mycí čas a šetří energii. Nejvýhodnější je samozřejmě zapínat myčku, až je zcela zaplněna nádobím. Není-li nádobí silně znečištěno, stačí namísto 60 °C použít program na 50 °C; dá se tím ušetřit přibližně 30 % energie.

Pro Ekoporadnu Praha zpracovala Alžběta Pokorná.

S blížícím se létem, které bývá v metropoli často až nesnesitelné, se vždy hodí dobrý tip, kam za přírodou na výlet. Rád bych vás pozval do Klánovického lesa, který tvoří část největší zalesněné oblasti na území hlavního města Prahy – přírodního parku Klánovice-Čihadla.  Na území parku vyhlášeného v roce 1991 je vybudovaná naučná stezka čítající 17 zastavení. Právě její trasa se rýsuje jako ideální například pro sobotní výlet.

Výlet je nejlépe začít u autobusové a vlakové zastávky Nádraží Klánovice – sever, odkud asi po 200 metrech dojdeme k trase naučné stezky, která na tomto místě začíná i končí. Naučná stezka tvořící asi dvanáctikilometrový okruh prochází významnou částí celého lesního komplexu složeného z několika zvláště chráněných území. Vede převážně po lesních cestách, částečně i okrajovými ulicemi Klánovic. Je nenáročná, zcela bez převýšení. Při nedostatku času ji lze zkrátit nebo rozdělit na několik částí. Je srozumitelně značená a u některých zastavení se nachází lavička a stolek pro odpočinek a svačinu.

Témata zastavení naučné stezky jsou vhodně vybraná s ohledem na bohatost tohoto místa. Bohatství se netýká pouze fauny a flóry, ale také historie celé oblasti a místních vesnic, z nichž mnohé již neexistují. Ve středověku stálo na místě dnešního Klánovického lesa několik vsí. Konkrétně osady Žák, Lhota nad Úvalem (zvaná též Vidrholec) a Slavětice. Kvůli místní nekvalitní půdě zde živobytí zjevně nebylo snadné, a tak, když došlo za Třicetileté války ke zničení osad, nebyly už nikdy obnoveny. Jediným pozůstatkem zaniklých vsí jsou dnes terénní nerovnosti  v lese – zbytky zdí, rybničních hrází a také unikátní středověká studna u zastavení č. 3. Nejedna tabule naučné stezky o zaniklých vesnicích informuje do větších podrobností.

Historie Vidrholce, jak se tehdy Klánovickému lesu říkalo, i okolních obcí a měst je rovněž pospána v naučné stezce a je velmi bohatá například na loupežníky. Les totiž protínala tzv. císařská silnice mířící z Prahy na jihovýchod země. Tato cesta, obklopená hlubokými lesy, byla právě oblíbeným cílem lupičů. Potíže s bezpečností převáženého zboží i cestujících tu byly po staletí. V 16. a 17. století musel například majitel panství na příkaz komorního soudu z bezpečnostních důvodů vysekávat stromy a křoviny, které byly od silnice na dostřel. Až výstavba železnice v letech 1840 – 1845 nabídla bezpečnější řešení přepravy a tuto historickou etapu zakončila.

Jak bylo naznačeno výše, Klánovický les skrývá také řadu botanických i zoologických zajímavostí. Les tvoří převážně doubravy s dubem letním a zimním a osvěžující jsou populace břízy bělokoré a pýřité. Tabule naučné stezky popisují například zamokřené tůňky představující prostředí pro specifickou mokřadní flóru i faunu. S přihlédnutím k faktu, že se les nachází na území metropole, je z biologického hlediska lokalita mimořádně bohatá. Více se lze dozvědět z tabulí naučné stezky, které se v neposlední řadě dotýkají také tématu ochrany přírody či historie golfového hřiště z 1. poloviny 20. století.

Klánovický les dnes představuje významné rekreační zázemí Prahy a svou rozlohou i bohatostí umožňuje po celý rok každému zájemci nalézt to, co hledá. Pro děti je připraveno lesní sportoviště a pro všechny příroda a všeobjímající klid. Stačí jen vyrazit. Přeji hezký výlet.

Pro Ekoporadnu Praha zpracoval Lukáš Koucký.

Ekologické účetnictví

Profesor Univerzity Britské Kolumbie William Rees k ekologické stopě říká:  „Představte si ekonomiku jako velké zvíře. Otázka, kterou si musíme položit, zní, jak velkou pastvinu potřebujeme, abychom uživili toto zvíře?“.

Lidé, firmy, obce, města a státy kromě peněz hospodaří také s dalšími ceninami – přírodními zdroji.  Podobně jako u našich financí, můžeme mluvit o ekologickém účetnictví, které nazýváme ekologickou stopou.  Ekologickou stopou měříme, kolik přírodních zdrojů za rok spotřebujeme, kolik odpadů vytvoříme a  jak velkou plochu země pro to potřebujeme.  Ekologické účetnictví ukazuje, zda hospodaříme se „zeleným“ přebytkem či dluhem.

Do  výdajů zeleného účetnictví započítáváme naše nároky na spotřebu různých druhů energií a zdrojů, dopravu, výstavbu a odstraňování odpadů. Do příjmů pak počítáme rozlohu produktivní půdy na území obce, města nebo státu. Takovými plochami jsou pole, lesy, louky, souvislá zeleň.

 Žijeme na ekologický dluh?

Ekologickou stopu vyjadřujeme v globálních hektarech. Díky tomu vidíme, kolik plochy by každý jednotlivec, každá obec nebo každý stát potřeboval, aby pokryl veškeré své potřeby a nevytvářel dluh.  Tak, jako by se každý zodpovědný člověk, rodina nebo stát měli  starat o vyrovnaný finanční rozpočet, měli bychom se také zajímat o to, zda rozumně hospodaříme se zdroji, které nám poskytuje životní prostředí.

Podle posledních údajů byla průměrná ekologická stopa („náklady“) nejvyspělejších zemí  6,1 globálního hektaru a jejich biokapacita („výnosy“) 3,1 globálního hektaru. U rozvojových zemí  se náklady a výnosy blížily vyrovnanému rozpočtu.  Pokud jde o Evropu, průměrná ekologická stopa byla 4,7 globálního hektaru a biokapacita 2,9 globálního hektaru. Česká republika má ekologickou stopu 5,7 a biokapacitu 2,7 globálního hektaru. V zeleném účetnictví tedy máme dluh, a ne malý. Naše Česká republika by potřebovala ještě nejméně jednu takovou, aby uspokojila své potřeby.

Zelený dluh vzniká hlavně ve městech.

To samé platí pro naše města. V nich se na malé ploše soustřeďuje mnoho lidí, kteří spotřebovávají mnoho energie, intenzivně cestují  a produkují mnoho odpadů. Na druhou stranu je zde mnoho pevných ploch, málo produktivní půdy, polí, luk, zeleně. Zelené účetnictví měst je v mínusu.

Ze světových měst si v nedávné době nechal ekologickou stopu stanovit například Londýn, Vídeň, Berlín, Hongkong či Calgary.Také v ČR vznikla iniciativa, která se snaží zapojit do „zeleného účetnictví“ co nejvíce měst. Letos by se svého výpočtu měla dočkat i Praha. Více podrobností je na internetu: http://www.ekostopa.cz/mesto.

Každý ovlivňuje svým chování výši zeleného dluhu.

Svůj osobní vliv na planetu můžete posoudit výpočtem vlastní ekologické stopy na www.hraozemi.cz/ekostopa. Znamená to odpovědět na přibližně dvacet otázek, týkajících se vaší spotřeby – bydlení, dopravy, potravin a produkci odpadů.  Možná budete překvapeni, kolik planet bychom potřebovali, kdyby každý žil se stejnými nároky na přírodní zdroje jako vy.

Když už hovoříme o finančních dluzích: Abychom naráz splatili dluh našeho státu bankám, museli bychom si každý připravit asi 100 tisíc korun, a to by pořádně bolelo. Splatit zelený dluh by ale bylo pro mnohé z nás možná ještě bolestnější.  Pro srovnání si můžeme představit dva různé obyvatele, třeba sousedy v jednom menším městě, pana Zeleného a pana Širokého.

Pan Zelený žije v tříčlenné rodině v malém nízkoenergetickém domě a využívá hlavně obnovitelné zdroje energie. Členové domácnosti jsou prakticky vegetariáni, ale hlavně dávají přednost českým potravinám a nakupují hlavně na trzích. V domě mají úsporné spotřebiče, hlavně šetrné zářivky a lednici. Rodina důsledně třídí odpad. Týdně pan Zelený najezdí necelých 100 km veřejnou dopravou a  150 km malým úsporným autem a skoro vždy cestují ostatní členové rodiny s ním. Rodina Zelených nelétá, na dovolenou jezdí na kole po Čechách. Ekologická stopa pana Zeleného je asi 1,5 Gha, tedy uspoří asi polovinu zdrojů, která na něj připadají.

Pan Široký také žije v tříčlenné rodině, ale ve velkém starším klasickém rodinném domě. Topí zemním plynem. V jídle se pan Široký vůbec neomezuje, maso musí mít k jídlu denně. Nakupuje balené potraviny v supermarketu, a to hlavně ty dovážené. Odpad netřídí, nikdy si na to nezvykl.Veřejnou dopravu nepoužívá, do práce jezdí velkým starším rodinným vozem, zpravidla sám a za týden tak nacestuje až 500 km. Jednou za dva roky létá s rodinou po Evropě. Ekologická stopa pana Širokého je více než 10 Gha, spotřebuje tedy až 4 krát více zdrojů, než mu příroda poskytuje.

graf

Záměrně jsme proti sobě postavili dva krajní případy, ale díky nim vidíme, v jak širokém rozmezí našich nároků na přírodní prostředí a zdroje se můžeme pohybovat. Příklady také ukazují, jaký životní styl a jaké chování a způsob spotřeby je k Zemi šetrný, a jaký méně zodpovědný.

Pro Ekoporadnu Praha zpracoval Mirek Lupač na základě podkladů Viktora Třebického a Zeleného kruhu.


Poslední aktualizace: 20. 7. 2017