Články

Úžasný strom k invazi přímo předurčen

Trnovník akát je krásnou dřevinou. Svými až skoro černými pokroucenými větvemi a prohnutými kmeny působí tajuplně a každé jaro nás dokáže uchvátit bílými hrozny sladce vonících květů. Akát se může pyšnit spoustou skvělých vlastností. Na pěstování je nenáročný, má schopnosti zpevňovat volnou půdu (a to i na místech a v podmínkách, kde by žádný jiný strom nerostl), jeho dřevo je pevné, tvrdé, trvanlivé a vysoce výhřevné, dobře odolává různým patogenům, rychle roste a jako medonosnou dřevinu si jej oblíbili včelaři. Toto všechno jsou důvody, proč u nás býval dříve hojně vysazován. Pěstoval se jako okrasná dřevina v botanických zahradách, v parcích, stromořadích a hojně jej vysazovali i lesníci. U nás se jím často zpevňovaly prudké skalnaté nebo suťové stráně kolem větších řek a také železniční náspy. Jeho domovina leží v Severní Americe a na naše území se dostal ke konci 19. století.

K podmínkám prostředí je tedy velmi tolerantní. Snáší zamokřené i suché, živinami bohaté i chudé půdy. Na území, kde je nepůvodní, invaduje jak přirozenou a polopřirozenou vegetaci, tak narušované i opuštěné plochy ve městech, v okolí stavenišť, skládky a výsypky. Dává přednost otevřeným, osluněným stanovištím. Nebezpečí představuje především pro stepní lokality a písčiny. Do lužních lesů zasahuje jen okrajově. V teplejších oblastech se ale hojně šíří do přirozených společenstev světlých lesů – hlavně teplomilných doubrav a borů. Všude, kam pronikne a kde se mu dobře daří, vytváří porosty dosti odlišné od přirozených společenstev. Akátiny jsou sice světlé, stejně jako třeba doubravy, podrost je však druhově chudý a převládají v něm rostliny živinami bohatých stanovišť, například kopřiva dvoudomá nebo vlaštovičník větší. Má totiž na kořenech hlízkové bakterie, které fixují dusík a stanoviště tak silně eutrofizuje. Navíc do okolí vylučuje alelopatické látky, které by měly inhibovat klíčení a růst jiných rostlin. Toto však zatím nebylo ve volné přírodě plně potvrzeno.

Akát se také dobře šíří, a to převážně pomocí větru, ale i vodou a s živočichy (pomocí semenožravých ptáků). Velmi dobře zmlazuje a rozšiřuje se i podzemními výběžky, které mohou dorůst přes 20 m.

Obr. 1. Trnovník akát rostoucí na břehu Radotínského potoka u Tachlovic (Autor fotografie: Adam Veselý).

Obr. 1. Trnovník akát rostoucí na břehu Radotínského potoka u Tachlovic (Autor fotografie: Adam Veselý).

Jak je akát rozšířen v okolí pražských potoků?
V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Mapování bylo zaměřeno na zjištění rozšíření těch „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy.
Z výsledků mapování jasně vyplývá, že mezi sledovanými nepůvodními dřevinami figuruje trnovník akát jako jasný vítěz. V zájmové oblasti byl zaznamenán celkem na 389 lokalitách a to v povodích všech sledovaných potoků. A nejednalo se pouze o náhodné jednotlivé výskyty, dost často vytvářel bohaté porosty o více než 100 exemplářích.

Obr. 2. Na snímku lze vidět, jak akát zdatně zmlazuje z kořenů. Snímek byl pořízen ve Slivenci kousek od potoka Vrutice (Autor fotografie: Ladislava Paštová).

Obr. 2. Na snímku lze vidět, jak akát zdatně zmlazuje z kořenů. Snímek byl pořízen ve Slivenci kousek od potoka Vrutice (Autor fotografie: Ladislava Paštová).

Co se bude s výsledky mapování dále dít a něco málo o obtížnosti likvidace druhu

Hlavním výstupem našeho projektu jsou mapy rozšíření druhů, které bude dále využívat Odbor ochrany prostředí a Oddělení péče o zeleň magistrátu města Prahy, jemuž budou naše zjištění sloužit jako podklady pro další nakládání s těmito druhy.

Likvidace akátu a hlavně jeho větších porostů je dost komplikovaná a časově náročná. Primárně je důležité soustředit se na jeho včasné odstraňování v rezervacích a na ochranářsky cenných územích. Snadno zmlazuje z pařezů i kořenů, a proto se řezné plochy musí zatírat herbicidem. Účinnost je ale i tak jen zhruba na 60 %. Lepším řešením je řezat jej na vysoký pařez. Akát se z pahýlu bude snažit znovu obrazit, opět se proto musí zatřít herbicidem. Netvoří už ale téměř žádné kořenové výmladky a účinnost je tak až 100 %. Podrobněji popsané metody naleznete v materiálech uvedených mezi zdroji na konci textu. Informace o tom, jak při nálezu akátu, ale i jiného invazního druhu můžete sami postupovat, najdete na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny.

Obr. 3. Velké nebezpečí představuje akát pro stepní lokality. Na obrázku je menší akátina v blízkosti vzácných společenstev suchých trávníků v okolí Plumlova (Autor fotografie: Veronika Kalníková).

Obr. 3. Velké nebezpečí představuje akát pro stepní lokality. Na obrázku je menší akátina v blízkosti vzácných společenstev suchých trávníků v okolí Plumlova (Autor fotografie: Veronika Kalníková).

Autor: Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje
Jurek V. (2014): Můj přítel akát. Veronica 2: 10–12.
Kolbek J., Vítková M. & Větvička V. (2004): Z historie středoevropských akátin a jejich společenstev. Zprávy České Botanické Společnosti 39: 287–298.
Lhotská M. [ed.] (1987): Ako sa rozmnožujú a razširujú rastliny. Obzor, Bratislava.
Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha.
Pyšek P. & Tichý L. [eds] (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno.
Vítková M. (2011): Péče o akátové porosty. – Ochrana přírody 6: 7–12
http://www.invaznirostliny.cz/druhy/akat-trnovnik


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

O netýkavkách

Netýkavky jsou jednoleté snadno a rychle se šířící druhy. V České republice roste jedna původní – netýkavka nedůtklivá. Je to drobná rostlina s velkými ozdobnými žlutými květy. Setkat se s ní můžeme na vlhčích zastíněných, nejčastěji lesních stanovištích podél potoků, řek, na prameništích a mokřadech. Vyskytuje se ale u nás i dalších pět druhů netýkavek. Všechny jsou nepůvodní, dvě z nich invazní. Jedná se o netýkavku malokvětou a žláznatou a jim je také tento příspěvek věnovaný.

Obě pochází z oblasti východní Asie, vzhledově si však příliš podobné nejsou. Netýkavka žláznatá dorůstá až do tří metrů a honosí se výraznými růžovými květy. Netýkavka malokvětá vypadá svým vzrůstem trochu jako naše domácí netýkavka nedůtklivá – vysoká je maximálně osmdesát centimetrů a má žluté, ale jak již její jméno napovídá, malé květy. Na naše území se dostaly na koci 19. a počátku 20. stol. jako okrasné rostliny. Netýkavka žláznatá byla pěstována i jako rostlina medonosná. Obě se šíří na vlhkých, živinami bohatších polostinných stanovištích. Na přímém slunci totiž, pokud nerostou přímo u vody, rychle vadnou. Netýkavka malokvětá proniká do širšího spektra biotopů – roste podél tekoucích vod, rybníků, na vlhkých loukách, ve vrbinách i sušších křovinách, listnatých, jehličnatých i různě narušovaných lesích, na štěrcích a rumištích. Oproti ní se netýkavka žláznatá drží spíše břehů vodních toků. Do lesních porostů a blízkého okolí zasahuje také, ale ne tak výrazně. Snadno se šíří semeny, které zvládnou vystřelit až na vzdálenost několika metrů. Semena se ale šíří i vodou a nalepením se na srst, peří zvířat nebo kola dopravních prostředků. Obě dokáží vytvořit plošně rozsáhlé kompaktní a jednotvárné porosty. U netýkavky žláznaté bylo zjištěno, že krade opylovače původním druhům, třeba čistci lesnímu.

Obr. 2. Růžovými květy nepřehlédnutelná netýkavka žláznatá (Autor fotografie: Veronika Kalníková).

Obr. 2. Růžovými květy nepřehlédnutelná netýkavka žláznatá (Autor fotografie: Veronika Kalníková).

Netýkavky v okolí pražských potoků

V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Mapování bylo zaměřeno na zjištění rozšíření těch „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy.

Při porovnání výsledků rozšíření oněch dvou invazních netýkavek je zřejmé, že o dost hojnější je netýkavka malokvětá. V mapované oblasti bylo zaznamenáno celkem 431 lokalit netýkavky malokvěté a pouze 39 lokalit netýkavky žláznaté. Netýkavka malokvětá rostla v povodí všech mapovaných toků, kdežto s netýkavkou žláznatou jsme se setkávali hlavně podél Kyjovského, Bojovského a Litovicko-Šáreckého potoka. Netýkavka malokvětá je navíc při srovnání rozšíření všech mapovaných invazních rostlin (celkem jedenáct druhů) jednou z nejhojnějších druhů vůbec.

Obr. 3. Zapojený porost netýkavky malokvěté v lese u potoka Vrutice (Autor fotografie: Ladislava Paštová).

Obr. 3. Zapojený porost netýkavky malokvěté v lese u potoka Vrutice (Autor fotografie: Ladislava Paštová).

Co se bude s výsledky mapování dále dít a jak lze s netýkavkami naložit?

Hlavním výstupem našeho projektu jsou mapy rozšíření druhů, které bude dále využívat Odbor ochrany prostředí a Oddělení péče o zeleň magistrátu města Prahy, jemuž budou naše zjištění sloužit jako podklady pro další nakládání s těmito druhy.

Likvidace netýkavek je díky obrovské produkci semen a snadnému šíření velmi komplikovaná, až téměř nemožná. K likvidaci netýkavek se doporučuje využít spíše mechanických metod, protože se jedná o jednoleté rostliny, kde je postřik tedy stejně účinný jako sečení. Každý zásah je potřeba vícekrát opakovat a plochy kontrolovat. Lokálně lze každoročním vytrháváním omezit jejich růst na dané lokalitě. Je důležité rostliny zničit dříve, než dozrají semena, a u říčních toků postupovat od horního toku a bočních přítoků po proudu směrem dolů. Doporučuje se rostliny spíše vytrhávat, než síct, aby znovu neobrazily. Vytrhané rostliny by neměly být ponechány na lokalitě, protože hrozí, že opět zakoření. Vhodné je jejich pohození na zapojený trávník. Lokality je však třeba stále kontrolovat a postup v případě potřeby opakovat. Informace o tom, jak při nálezu netýkavek, ale i jiného invazního druhu můžete sami postupovat, naleznete na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny.

Obr. 4. Rostliny by po vytržení rozhodně neměly zůstat ležet na místě, kde by mohly znovu zakořenit, jak je tomu třeba na fotografii náplavu řeky Čeladenky (Autor fotografie: Veronika Kalníková).

Obr. 4. Rostliny by po vytržení rozhodně neměly zůstat ležet na místě, kde by mohly znovu zakořenit, jak je tomu třeba na fotografii náplavu řeky Čeladenky (Autor fotografie: Veronika Kalníková).

Autor: Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje
Lhotská M. [ed.] (1987): Ako sa rozmnožujú a razširujú rastliny. Obzor, Bratislava.
Malíková L. & Prach K. (2010): Spread of alien Impatiens glandulifera along rivers invaded at different times. Ecohydrology & Hydrobiology 10.1: 81–85.
Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha.
Nentwig W. [ed.] (2014): Nevítaní vetřelci, Academia.
Pyšek P. & Prach K. (1995): Historický přehled lokalit Impatiens glandulifera na území České republiky a poznámky k dynamice její invaze. Zprávy České botanické společnosti 29: 11–31.
Pyšek P. & Tichý L. [eds] (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno.
Skálová H. & Čuda J. (2014): Invaze netýkavky žláznaté v České republice. Živa 6: 271–273.
http://gis.kr-karlovarsky.cz/heracleum-public/web/Netykavka.aspx#likvidace


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

Křídlatky jsou rychle rostoucí, až pět metrů vysoké byliny vytvářející husté a kompaktní porosty. V České republice se můžeme setkat se třemi druhy – křídlatkou českou, k. japonskou a k. sachalinskou. Oblast jejich primárního výskytu leží ve východní Asii, přičemž křídlatka česká, která je křížencem k. japonské a k. sachalinské, byla poprvé popsána až z našeho území. Jsou to velmi nápadné rostliny a snad každý se s nimi už někdy musel setkat. Mnoho z nás si s nimi jako děti hrálo – stavěli v nich bunkr, různě je ničili, tvořili z uschlých lodyh vory, zkoušeli je jíst a pít vodu z čerstvých lodyh apod. Jestli ne, tak jste třeba jen kroutili hlavou nad tím, co že za divný bambus to u nás roste. Křídlatky se do Evropy dostaly jako okrasné zahradní rostliny, v zemědělství se využívaly jako pícnina a jejich biomasa byla (kupodivu ještě stále bývá) využívána jako obnovitelný zdroj energie. Suché lodyhy se dokonce používají i na aranžování do různých suchých vazeb.

Obr. 1. Křídlatka japonská u Jenče poblíž Šáreckého potoka (Autor fotografie: Adam Veselý).

Obr. 1. Křídlatka japonská u Jenče poblíž Šáreckého potoka (Autor fotografie: Adam Veselý).

Rozmnožují se u nás převážně vegetativně úlomky oddenků a lodyh. U křídlatky japonské bylo prokázáno, že zvládne zregenerovat z části oddenku o hmotnosti pouze 4,4 g. Od křídlatky japonské se u nás vyskytují pouze samičí rostliny a nic jiného než vegetativní rozmnožování jí tak prakticky ani nezbývá. Křídlatka sachalinská se rozmnožuje opět převážně vegetativně a to i přes to, že zde rostou jedinci samčí i samičí. Generativní rozmnožování hraje velkou roli pouze u křížence, křídlatky české. Ta oproti rodičovským druhům disponuje velkou genetickou variabilitou, což jí v šíření ještě nahrává a považuje se za nejagresivnější.

Křídlatky vyhledávají narušovaná stanoviště a nejčastěji invadují společenstva s pravidelným režimem nějakého narušování – např. vodním proudem na březích toků, čili místech, která jsou vlhčí a obsahují více živin. Méně invadovány bývají lesy a hlavně plochy s pravidelným managementem. Všechny tři křídlatky snižují diverzitu zabraných stanovišť a to především značným zastíněním a hustým oddenkovým systémem, který znemožňuje klíčení jiným rostlinám. Dále přispívají ke zhoršování půdní eroze. Šíření rostlin na nová stanoviště napomáhá vodní proud, proti proudu se mohou dostávat s dopravou nebo záměrným vysazováním.

Jak moc jsou křídlatky rozšířeny u pražských potoků?

V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Mapování bylo zaměřeno na zjištění rozšíření těch „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy.

Křídlatky nejsou vždy v terénu úplně lehce rozeznatelné, a tak se občas mapovaly dohromady. Výsledky však ukazují, že nejhojnější je zde křídlatka japonská (63 lokalit). Křídlatka česká byla zaznamenána na 21 lokalitách a k. sachalinská jen na jedné, u Horoměřického potoka. Křídlatka japonská a k. česká se nejvíce vyskytovaly podél Litovicko-Šáreckého a Bojovského potoka.

Obr. 2. Křídlatka sachalinská, která je z nich nejstatnější (Autor fotografie: Veronika Kalníková).

Obr. 2. Křídlatka sachalinská, která je z nich nejstatnější (Autor fotografie: Veronika Kalníková).

Co se bude s výsledky mapování dále dít a jak se lze s křídlatkami vypořádat

Hlavním výstupem našeho projektu jsou mapy rozšíření druhů, které bude dále využívat Odbor ochrany prostředí a Oddělení péče o zeleň magistrátu města Prahy, jemuž budou naše zjištění sloužit jako podklady pro další nakládání s těmito druhy.

Likvidací křídlatek se u nás dlouhodobě věnuje několik organizací. ČSOP Salamandr se například zaměřuje na jejich monitoring a eliminaci v Beskydech v povodí řeky Morávky. Na základě svých zkušeností vydali již několik informačních příruček, ve kterých je celá metodika podrobně popsaná. Nejúčinnější bývá aplikace herbicidu. Zkombinovat se dá se sečením a pastvou. Rozhodně se nedoporučuje invadované plochy orat nebo rozrývat (přeseknete oddenky a ještě ji namnožíte), odvážet posekané rostliny a zeminu s oddenky volně do přírody (může se znovu uchytit) a hlavně si je pěstovat na svých zahradách. Informace o tom, jak při nálezu křídlatek, ale i jiných invazních druhů můžete sami postupovat, najdete na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny.

Obr. 3. Břeh Dalejského potoka s porostem křídlatky japonské, Řeporyje (Autor: Zita Červenková).

Obr. 3. Břeh Dalejského potoka s porostem křídlatky japonské, Řeporyje (Autor: Zita Červenková).

Autor: Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje:
Berchová-Bímová K. & Mandák B. (2008): Všechno zlé je k něčemu dobré: evoluce křídlatek (Fallopia) v sekundárním areálu. Zprávy České botanické společnosti, Materiály 43: 121–140.
Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha.
Pyšek P. & Mandák B.(1997): Mají křídlatky křídla? Živa 45: 152–153.
Pyšek P. & Tichý L. [eds] (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno.
http://life-moravka.kr-moravskoslezsky.cz/doc/kridlatka_nahled_CJ_FIN2.pdf


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

Pajasan žláznatý je vzrostlý strom, který svými lichozpeřenými listy vzdáleně připomíná naši domácí dřevinu jasan ztepilý. Žláznatý se jmenuje proto, že na listech jsou žlázky s látkou, která smrdí po myšině. Pochází z východní Asie a v originále jeho jméno znamená nebeský strom. V souvislosti s jeho úspěšnou invazní dráhou vám však na mysl může přijít jedině tak pravý opak.

Podobně jako většina dalších dnes invazních rostlin byl u nás nejdříve pěstován hlavně jako okrasná rostlina, která však z kultury časem „utekla“. Zajímavé je, že pajasanu trvalo poměrně dlouho, než zplaněl. Dostal se k nám zřejmě v roce 1801 a k prvnímu doloženému zplanění došlo až v roce 1874. Zpočátku byl mimo výsadby zaznamenáván jen na ruderálních stanovištích ve větších městech. Postupem času se však městské populace začaly šířit i do volnější krajiny na přirozená stanoviště, jako například na luční i stepní lokality a skály. Je to nenáročná dřevina, která dokáže růst na různých typech půd – na aluviálních, písčitých i jílovitých, štěrkových a vysychavých, zasolených či jinak zamořených antropogenních půdách. Limitující je pro něj ale dostatek světla a teplota. Uvádí se, že v našich podmínkách roste v oblastech s průměrnou roční teplotou nejméně 8 °C, přičemž průměr pro Českou republiku činí 7,3 °C. Nalézt ho tak u nás můžeme především v teplejších nížinách a pahorkatinách. Šíří se dobře pomocí nažek, které se dále dostávají nejen vzduchem, ale i pomocí živočichů a vodou, na jejíž hladině se dokáží udržet několik dní. Jedna rostlina vyprodukuje až 300 000 semen.

Čím ale může škodit? Je zařazen mezi 40 nejinvazivnějších dřevin světa. Intenzivně se šíří a mění původní společenstva. Obsazený prostor si pajasan brání i alelopaticky. Vylučuje látku, která omezuje růst 35 druhů listnatých a 34 jehličnatých dřevin. Produkují ji zejména mladší jedinci, kteří tak získávají výhodu v konkurenci o světlo s ostatními dřevinami. Uvádí se, že takto dokáže dokonce potlačit i další všudypřítomnou invazní dřevinu – trnovník akát. V současné době již představuje nebezpečí pro nemálo stepních lokalit, které zarůstá. Jeho pyl je alergenní a při kontaktu s kůží může u citlivějších jedinců vyvolat kožní záněty.

Obr. 1. Tato dřevina úspěšně zmlazuje v nejrůznějších spárách, škvírách chodníků a silnic, na železničních náspech, ale i v ochranných valech na březích toků, jako například zde na fotografii u řeky Ostravice (Autor fotografie: Veronika Kalníková)

Obr. 1. Tato dřevina úspěšně zmlazuje v nejrůznějších spárách, škvírách chodníků a silnic, na železničních náspech, ale i v ochranných valech na březích toků, jako například zde na fotografii u řeky Ostravice (Autor fotografie: Veronika Kalníková)

Roste pajasan i v okolí pražských potoků?

V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Mapování bylo zaměřeno na zjištění rozšíření těch „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy.

Na otázku, jestli pajasan roste i podél potoků v Praze a okolí můžeme odpovědět, že ano. Zaznamenali jsme jej celkem na patnácti lokalitách. Roztroušeně rostl podél šesti potoků – Lysolajského, Radotínského, Únětického, Vrutice, Lipanského a Litovicko-Šáreckého. Rozsáhlejší porosty vytvářel pouze ve dvou případech. Nepatřil k nejhojnějším invazním druhům, přesto by mu však měla být věnována pozornost.

Jak lze jeho invazi kontrolovat

Hlavním výstupem našeho projektu jsou mapy rozšíření druhů, které bude dále využívat Odbor ochrany prostředí a Oddělení péče o zeleň magistrátu města Prahy, jemuž budou naše zjištění sloužit jako podklady pro další nakládání s těmito druhy.

U pajasanu je problémem, že se v některých parcích a městských výsadbách stále pěstuje. Uhlídat jeho šíření není úplně jednoduché a triviální není ani následná likvidace nechtěných porostů. Vytrhávat lze jen mladé jedince a musí se dát pozor, aby se odstranily všechny zbytky kořenů. Prostému kácení a vyřezávání čelí zdatným zmlazováním z pařezů i kořenů. Příliš se neosvědčuje ani natření řezné plochy herbicidem. Opět totiž dochází k tvorbě výmladků. Aktuálně jako nejúčinnější metodu pro jeho likvidaci doporučují Chrenková a kol. (2014) použití speciálních kapslí s glyfosátem. Více se můžete dočíst v jejich článku uvedeném v použitých zdrojích.

Informace o tom, jak při nálezu tohoto, ale i jiného invazního druhu můžete sami postupovat, naleznete na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny.

Autor: Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje:
Chrenková M., Ulrych L., Šeffer J. & Šefferová Stanová V. (2014): Odstraňovanie nepôvodných inváznych druhov drevín na pieskových dunách. Životné prostredie 48/2: 88-92.
Křivánek M. (2007): Pajasan žláznatý – nebeský strom z pekel. Živa 3: 108–111.
Lhotská M. [ed.] (1987): Ako sa rozmnožujú a razširujú rastliny. Obzor, Bratislava.
Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha.
Pyšek P. & Tichý L. [eds] (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno.
http://www.invaznirostliny.cz/druhy/pajasan-zlaznaty


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

Zlatobýl kanadský a zlatobýl obrovský

V České republice se úspěšně šíří dva navzájem si velmi podobné invazní zlatobýly. Jedná se o zlatobýl kanadský a obrovský. Oba pochází ze Severní Ameriky a volně u nás zhruba od poloviny 19. století zplaňují. Jsou to vytrvalé, až přes dva metry vysoké byliny, které se mohou pyšnit bohatými žlutými do dálky zářícími latami květů. Rozlišit se od sebe dají pomocí chlupů na lodyze – zlatobýl kanadský je má, kdežto zlatobýl obrovský je lysý. Jejich ozdobný vzhled lákal a někdy ještě bohužel i pořád láká k jejich pěstování na zahradách a následnému používání třeba do suchých vazeb. Uplatnění nacházejí také jako léčivky. V přírodní medicíně mají obdobné využití jako náš původní druh zlatobýl obecný – působí močopudně, zlepšují funkci ledvin, mají příznivý vliv na kožní choroby a revmatické potíže a mají protizánětlivé účinky. Užitečné jsou i pro včelaře jako medonosné rostliny. Kvetou až ke konci vegetační sezóny, a tak jim vylepšují pozdně letní a podzimní pylovou sklizeň.

Všechna tato fakta o zlatobýlech vypadají skvěle a nasnadě je se ptát, proč jsou tedy problémem a čemu vadí? Nepříznivý dopad na krajinu i člověka ale opravdu mají a není zanedbatelný. Bohatě kvetou a produkují velké množství pylu, který je významným alergenem. Ve společenstvech, do kterých invadují, působí negativně na původní druhy. Raší sice pozdě a dávají tak prostor časnějším druhům. Pokud je však nic neomezuje, tak se dokáží mohutně rozrůst, původní druhy zastíní a díky silné kořenové konkurenci je značně omezí. Před nedávnem se navíc zjistilo, že vylučují alelopatické látky, kterými existenci jiných druhů také limitují.

Obr. 1. Rozsáhlé porosty odkvetlých i zrovna nakvétajících zlatobýlů kanadských v údolí Únětického potoka u Kněževsi (Autor fotografie: Ladislava Paštová).

Obr. 1. Rozsáhlé porosty odkvetlých i zrovna nakvétajících zlatobýlů kanadských v údolí Únětického potoka u Kněževsi (Autor fotografie: Ladislava Paštová).

Zlatobýl kanadský i obrovský jsou světlomilné rostliny, mírný zástin však snesou. Rostou na obnažených březích vodních toků, v pobřežních křovinách, okrajích lesů, lemují cesty, železniční náspy, najdeme je na nádražích, haldách, prosperují na opuštěných loukách a pastvinách. Mají větší nároky na živiny a velmi se jim tak daří v příbřežních společenstvech, na zaplavovaných loukách a blízkém okolí. Zlatobýl kanadský je v České republice o něco hojnější. Oba se šíří jak vegetativně pomocí oddenků, tak, a to především, pomocí nažek. Ty jsou ochmýřené a mohou být unášeny větrem i vodou. Uvádí se, že jedna rostlina vyprodukuje až 20 tisíc nažek.

Obr. 2. Niva Bojovského potoka, ve které jsou z dálky vidět žlutě kvetoucí zlatobýly kanadské (Autor fotografie: Zita Červenková).

Obr. 2. Niva Bojovského potoka, ve které jsou z dálky vidět žlutě kvetoucí zlatobýly kanadské (Autor fotografie: Zita Červenková).

Jak jsou zlatobýly rozšířeny v okolí pražských potoků?

V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Mapování bylo zaměřeno na zjištění rozšíření těch „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy.

Výsledky mapování dle našeho očekávání ukázaly, že zlatobýly patří opravdu k hojným invazním druhům a setkat se s nimi můžeme skoro všude. Zlatobýl kanadský byl zaznamenán na větším počtu lokalit nežli zlatobýl obrovský. V zájmové oblasti rostl ať již v menších nebo velkých populacích v povodích všech sledovaných vodních toků. Zlatobýl obrovský se vyskytoval především v okolí Lipanského, Bojovské, Dalejského, Únětického a Litovicko-Šáreckého potoka.

Obr. 3. Zlatobýl kanadský u Horoměřického potoka (Autor fotografie: Ladislava Paštová).

Obr. 3. Zlatobýl kanadský u Horoměřického potoka (Autor fotografie: Ladislava Paštová).

Co se bude s výsledky mapování dále dít a jak se lze se zlatobýly vypořádat

Hlavním výstupem našeho projektu jsou mapy rozšíření druhů, které bude dále využívat Odbor ochrany prostředí a Oddělení péče o zeleň magistrátu města Prahy, jemuž budou naše zjištění sloužit jako podklady pro další nakládání s těmito druhy.

Problémem u zlatobýlů je, že se pořád s oblibou pěstují. A to i přesto, že se jedná o invazní rostliny, na které je dlouhodobě upozorňováno. V tom jim nahrávají samy zahrádkářské magazíny a katalogy, které je doporučují nebo dokonce nabízejí k prodeji. Likvidace jejich porostů je opět tak trochu sisyfovským bojem. Základem by mělo být udržování lokalit sečením nebo pastvou. I když se nám již třeba nepodaří plně vymýtit, tak se alespoň dost zredukují a zabráníme jim tak v kvetení a tudíž se dále nerozšíří. Aktivní cílená likvidace se dá provádět manuálně nebo chemicky. Manuální metodou se kromě sečení a pastvy myslí také vytrhávání. Je to ale dost pracné a hrozí, že z oddenků obrazí znovu. Dá se to tedy použít jen maloplošně. Chemickou metodou je použití herbicidu, ale při ní nám zase hrozí riziko zasažení okolních rostlin.  Informace o tom, jak při nálezu zlatobýlů, ale i jiných invazních druhů můžete sami postupovat, najdete na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny.

Autor: Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje
Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha.
Pyšek P. & Tichý L. [eds] (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno.


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

O bolševníku

Bolševník velkolepý je jednou z nejnápadnějších a zároveň i nejproblematičtějších invazních rostlin u nás. Na přirozených stanovištích potlačuje druhovou bohatost, způsobuje nemalé ekonomické ztráty a může mít také dopad na lidské zdraví. Obsahuje totiž fototoxickou látku, která po potřísnění kůže způsobuje v reakci s UV paprsky podráždění, zčervenání pokožky a vznik puchýřů.

Domovinou bolševníku jsou vysokohorské vlhké louky a břehy vodních toků na Kavkaze. Mezi další druhy bolševníků šířící se především v severní Evropě patří bolševník sosnowský a perský. Vzhled bolševníku velkolepého je impozantní a nezvyklý. Již z velké dálky se dá poznat díky své až pětimetrové výšce, rozložitému růstu a obřímu bílému květenství. Této své výjimečnosti nejspíše dluží za možnost rozšířit se mimo svůj domovský areál. V České republice se opravdu původně pěstoval jako okrasná rostlina v zahradách a parcích, a to především v lázeňských městech západních Čech. Tato oblast se u nás pořád řadí k ohnisku výskytu druhu na území České republiky. K jeho rozšíření přispěli ale také včelaři, protože jej s oblibou vysazovali jako medonosnou rostlinu.

V České republice je místy bolševník velmi hojný a dále se dobře šíří podél silnic, železnic a vodních toků. V příznivých podmínkách, kdy má dostatek vody a živin, kvete okamžitě v prvním roce. Jestliže mu však nevyhovují, dokáže klidně až 12 let počkat. Pokud se náhle podmínky změní v příznivé, tak hned do druhého roku vykvete. Tato plasticita jeho šíření obrovským způsobem nahrává. Jedna rostlina bolševníku dokáže vyprodukovat ohromné množství semen – uvádí se 10 000–20 000, max. 50 000. Semena jsou malá a lehká, a tak se dobře šíří, především pomocí větru a vody.

Bolševník se v posledních letech významně šíří podél silnice R4 u Mníšku pod Brdy (Autor fotografie: Adam Veselý).

Bolševník se v posledních letech významně šíří podél silnice R4 u Mníšku pod Brdy (Autor fotografie: Adam Veselý).

Kde tedy na bolševník v Praze a blízkém okolí můžeme narazit?
V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Mapování bylo zaměřeno na zjištění rozšíření těch „nejproblémovějších“ invazních rostlin, mezi které bolševník velkolepý bezesporu patří. Zkušení botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy. Zvláštní pozornost byla věnována silnici R4 od Mníšku pod Brdy v okrese Praha-západ po Lahovice v oblasti hlavního města Prahy, kde se v současné době právě bolševník velkolepý šíří.

V mapované oblasti bylo zaznamenáno celkem 15 lokalit bolševníku velkolepého. Není to mnoho, ale s vidinou dalšího snadného šíření ani málo. Lokality se nacházely v mapovaném úseku silnice R4, u Bojovského, Litovicko-Šáreckého a Kyjovského potoka. Nejrozšířenější však byl v jižní části oblasti, u Bojovského potoka podél silnice R4 v okolí Mníšku pod Brdy, kde jej bylo zaznamenáno úplně nejvíce. Populace byly většinou velké a čítaly nad 100 jedinců.

Porosty bolševníku na březích Bojovského potoka (Autor fotografie: Zita Červenková).

Porosty bolševníku na březích Bojovského potoka (Autor fotografie: Zita Červenková).

Nezbytnost prevence

A co se bude dít se zjištěnými údaji dál? Hlavním výstupem projektu jsou mapy rozšíření druhů, které bude dále využívat především Odbor ochrany prostředí, Oddělení péče o zeleň magistrátu města Prahy, jemuž budou naše zjištění sloužit jako podklady pro další nakládání s těmito druhy. To však neznamená, že ve zmiňované oblasti bylo už všechno uděláno a že není třeba na bolševník dávat nadále pozor. Kontrola míst, kde se vyskytoval, bude potřeba i nadále. Ten, kdo jej má na svém pozemku by měl zajistit jeho likvidaci sám. Pokud jej uvidíte růst ve volné přírodě, tak byste to měli oznámit na svém obecním úřadě nebo můžete kontaktovat Odbor ochrany proti škodlivým organismům ÚKZÚZ. Více o tom, jak při nálezu bolševníku nebo i jiného invazního druhu postupovat, naleznete na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny.

Bolševník zvládá růst i na mírně zastíněných lokalitách – břehové porosty Kyjovského potoka (Autor fotografie: Adam Veselý)

Bolševník zvládá růst i na mírně zastíněných lokalitách – břehové porosty Kyjovského potoka (Autor fotografie: Adam Veselý)

Autor: Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje
Lhotská M. [ed.] (1987): Ako sa rozmnožujú a razširujú rastliny. Obzor, Bratislava.
Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha.
Nentwig W. [ed.] (2014): Nevítaní vetřelci, Academia.
Nielsen Ch., Ravn H. P., Nentwig W. & Wade M. [eds] (2005): Bolševník velkolepý. Praktická příručka o biologii a kontrole invazního druhu. Forest & Lanscape Denmark, Denmark.
Perglová I., Pergl J., Pyšek P. & Moravcová L. (2007): Bolševník velkolepý – mýty a fakta o ekologii invazního druhu. Živa 4: 153–157
http://www.invaznirostliny.cz/druhy/bolsevnik-velkolepy


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

Javor jasanolistý je vzrostlá, oběma svým jmenovcům tak trochu podobná dřevina pocházející ze Severní Ameriky. Jako jasan má lichozpeřené listy, ale jeho dvounažky vypadají jako ty, co má javor. I mladí jedinci jsou však již díky svým šedě ojíněným větvičkám prakticky nezaměnitelní. V České republice byl poprvé, jako okrasný strom, vysazen v roce 1835 v Královské oboře v Praze. Běžně se díky své nenáročnosti pěstuje dodnes – je to polostinná dřevina odolná vůči mrazům, imisím i suchu. Setkáme se s ním v parcích, stromořadích či zámeckých zahradách. Vyšlechtěno bylo několik jeho kultivarů, které jsou vřele doporučovány různými zahradnickými weby a magazíny. Hojně využívané jsou zejména nápadné typy s panašovanými zlatožlutě zbarvenými listy. Dále se využívá jako větrolam nebo součást silniční zeleně. Jeho výsadbu podporují včelaři, neboť se řadí mezi medonosné dřeviny produkující velké množství nektaru.

Jak to ale u úspěšných nepůvodních dřevin už bývá, tak ani pěstování javoru jasanolistého není úplně bezproblémové. Velice často totiž z kultur zplaňuje do svého okolí, hojně se šíří, negativně ovlivňuje původní společenstva rostlin a řadí se tak k invazním druhům České republiky. Jeho šíření mu usnadňují strategie rychlého růstu a schopnost plodit už v nízkém věku. Nejčastěji se šíří podél vodních toků a cest. V oblasti původního výskytu je nejhojnější v nížinách podél řek, potoků rybníků a jezer. V těchto biotopech se mu nejvíce daří i u nás a hojně se tak vyskytuje například v Polabí, na jižní a střední Moravě či v Litovelském Pomoraví.

Obr. 1. Rozsáhlý porost javoru jasanolistého na břehu Únětického potoka ve Statenicích (Autor fotografie: Ladislava Paštová).

Obr. 1. Rozsáhlý porost javoru jasanolistého na břehu Únětického potoka ve Statenicích (Autor fotografie: Ladislava Paštová).

Jak moc se javor jasanolistý šíří podél pražských potoků?

V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Mapování bylo zaměřeno na zjištění rozšíření těch „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy.

Výsledky mapování ukázaly, že nebyl tak hojný a rozšířený jako třeba trnovník akát. Přesto nebyl jeho výskyt v údolí pražských potoků úplně zanedbatelný. Zaznamenán byl na celkem 36-ti lokalitách a to hlavně u Únětického, Dalejského a Bojovského potoka.

Obr. 2. Javor jasnolistý se často používá do výsadeb městské zeleně, ze kterých potom utíká do volné krajiny (Autor fotografie: Veronika Kalníková).

Obr. 2. Javor jasnolistý se často používá do výsadeb městské zeleně, ze kterých potom utíká do volné krajiny (Autor fotografie: Veronika Kalníková).

Co se bude s výsledky mapování dále dít a jak se lze se zlatobýly vypořádat

Hlavním výstupem našeho projektu jsou mapy rozšíření druhů, které bude dále využívat Odbor ochrany prostředí a Oddělení péče o zeleň magistrátu města Prahy, jemuž budou naše zjištění sloužit jako podklady pro další nakládání s těmito druhy.

Likvidace javoru jasanolistého se podobně jako například u trnovníku akátu nebo pajasanu žláznatého skládá ze dvou částí. Nejprve je porost vyřezán a potom je na pařezy aplikován herbicid, který zabrání jeho zmlazování. V některých případech je ovšem nutné provádět likvidaci opakovaně, protože rostliny dokáží i přes ošetření herbicidem zmladit. Nezbytnou prevencí by mělo být zamezení jeho dalšího záměrného vysazování jakožto okrasné dřeviny. Informace o tom, jak při nálezu pajasanu, ale i jiných invazních druhů můžete sami postupovat, najdete na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny.

Autor: Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje
Dostalík S., Krátký M., Dubová Z. & Vrbický J. (2008): Javor jasanolistý – Problematická invazní dřevina naší krajiny. Ekologické listy 1 (Dostupné na: http://www.ekologickelisty.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=165)
Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha.


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

V létě roku 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy. Při mapování se zaměřovali na zjištění rozšíření jedenácti „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Pozornost mapovatelů však upoutaly i jiné nepůvodní, často také invazní, druhy rostlin. Cílem nebylo zaznamenat úplně všechny nepůvodní druhy, ale pouze takové, které jsou hojné a třeba nějakým způsobem zajímavé. V tomto příspěvku bych vám chtěla krátce přiblížit čtyři z nich. Všechno jsou to dřeviny, jejichž výskyt byl zaznamenán především v údolích Prokopského, Šáreckého potoka a Bojovského potoka.

Borovice černá

Borovice černá není na našem území řazena mezi invazní, ale pouze naturalizované druhy. Běžně se ale v České republice vyskytovala dávno v třetihorách a v některých státech střední Evropy, třeba Rakousku, původní je. Hojně se však u nás vysazuje, neboť je velmi nenáročná a odolává vůči znečištěnému ovzduší. Často ji tak najdeme v městských výsadbách nebo jako okrasnou dřevinu v zahradách a parcích. Někdy se používá k rekultivaci na plochách po těžbě surovin. Dobře snáší sucho a daří se jí na slunných vápenatých stráních. V teplých nížinných oblastech však může místy vytlačovat původní borovici lesní. Nebezpečí představuje pro některé stepní lokality, kde se dokáže nekontrolovatelně šířit a zastínit ohrožené světlomilné druhy. Nežádoucí je i její šíření v lomech, kde některé vzácné také světlomilné a konkurenčně slabé druhy nacházejí své útočiště. Během mapování byla viděna na několika lokalitách u Prokopského a Šáreckého potoka.

Borovice vejmutovka

Tato v České republice invazní borovice pochází ze Severní Ameriky a je to statná, velmi rychle rostoucí dřevina. Daří se jí na čerstvých, vlhkých, hlinitých až písčitých propustných půdách chladnějších oblastí. Naopak příliš suchá nebo trvale zamokřená stanoviště ji nevyhovují. U nás se vyskytuje a hlavně v posledních třiceti letech značně zmlazuje v oblastech pískovcových skalních měst Labské pískovce, České Švýcarsko, ale třeba i Lužické hory. Velmi rychle se zde šíří, přerůstá a vytlačuje původní druhy, včetně borovice lesní. Oproti ní je zvýhodněna vyšší odolností vůči kouřovým plynům, celkově roste rychleji a není příliš ovlivněna změnami v okolním prostředí. Invadovaná stanoviště zastiňuje hustými korunami, kompaktnějším charakterem svých porostů mění jejich mikroklima a omezuje podrost hojným opadem jehličí, které začíná opadávat dříve než u našich stálezelených druhů jehličnanů. Zplaňující borovice vejmutovka byla zaznamenána na jednom místě u Šáreckého potoka.

Obr. 1. Zdatně zmlazující borovice vejmutovka v Lužických horách. Na fotografii je v popředí vidět mohutná vrstva jejího jehličí.

Obr. 1. Zdatně zmlazující borovice vejmutovka v Lužických horách. Na fotografii je v popředí vidět mohutná vrstva jejího jehličí.

Dub červený

Dub červený pochází ze Severní Ameriky a patří mezi nejzavlékanější dřeviny u nás. Řadí se k invazním druhům. Od našich domácích dubů se liší listy, které mají špičaté úkrojky a které na podzim výrazně červenají. Na rozdíl od nich má menší nároky na světlo a raší o něco později, takže se vyhýbá pozdním mrazům a méně jej napadají škůdci. Špatně snáší pravidelně zaplavované půdy a stagnující hladinu vody, škodí mu ale i příliš suchá půda. Často slouží k melioračním účelům a stále se hodně vysazuje jako doplňková lesní dřevina. V České republice intenzivně zmlazuje zejména v různých narušovaných lesích. Dub červený rostl hojně podél Šáreckého potoka, zaznamenán byl ale například i v údolí potoka Lipanského.

Obr. 2. Vzrostlý a u řeky Ostravice zmlazující dub červený.

Obr. 2. Vzrostlý a u řeky Ostravice zmlazující dub červený.

Obr. 3. Vzrostlý a u řeky Ostravice zmlazující dub červený.

Obr. 3. Vzrostlý a u řeky Ostravice zmlazující dub červený.

Škumpa orobincová

Škumpa je hojně pěstovaný keř až nižší strom pocházející ze Severní Ameriky. U nás ji v současné době evidujeme jako druh naturalizovaný. Je velmi nenáročná, daří se jí na suchých i zamokřených, písčitých i kamenitých půdách. Je však značně světlomilná. Oblíbená je jako okrasná zahradní dřevina a vyšlechtěno bylo několik jejich ozdobných kultivarů. Velmi dobře se ale šíří kořenovými výmladky a z kultury občas utíká. Nepříjemnosti může způsobovat i na samotných zahradách. Své kořeny táhne těsně pod povrchem a jejich ohromná síla může prorazit chodník a třeba i vybetonovaný bazén. Ve svém domácím areálu roste v okolí vodních toků, podél kterých se u nás také občas šíří. Během mapování byla zaznamenána u Bojovského potoka.

Obr. 4. Škumpa orobincová šířící se na břehu řeky Ostravice.

Obr. 4. Škumpa orobincová šířící se na břehu řeky Ostravice.

Autor textu a fotografií: Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje
Hadincová V., Dobrý J., Hanzélyová D., Härtel H., Herben T., Krahulec F., Kyncl J., Moravcová L., Šmilauer P. & Šmilauerová M. (1997): Invazní druh Pinus strobus v Labských pískovcích. Zprávy České botanické společnosti, Materiály 14: 63–79.
Hadincová V., Köhnleinová I., Marešová J. & Šajtar L. (2008): Šíření borovice vejmutovky v lesích České republiky. Živa 3: 108–110.
Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

V průběhu léta minulého roku se v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy uskutečnilo mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v okolí Prahy. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali také jejich břehy. Při mapování se zaměřovali na zjištění rozšíření jedenácti „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Pozornost mapovatelů však upoutaly i jiné nepůvodní, často také invazní, rostliny. Cílem průzkumu nebylo zaznamenat úplně všechny nepůvodní druhy, ale pouze takové, které jsou hojné a třeba nějakým způsobem zajímavé. Některé mohou být například obtížnými plevely, jiné ale problematické být nemusí. V druhém dílu tohoto příspěvku bych vám chtěla krátce přiblížit další čtyři druhy. Jedná se o čtyři více či méně nápadné byliny z čeledi hvězdnicovitých, jejichž výskyt byl zaznamenáván především v údolích Horoměřického, Šáreckého potoka a Radotínského potoka.

Slunečnice topinambur

Tato slunečnice pochází ze Severní Ameriky a má v oblibě člověkem nebo vodou narušované půdy. V České republice ji považujeme za invazní. Řeka nebo jiný vodní tok jsou pro šíření druhu výborným prostředkem, přesto preferuje sušší a teplejší stanoviště, kde vytváří husté a zapojené porosty. Různé druhy severoamerických slunečnic se nejen u nás, ale v celé Evropě pěstují jako okrasné, přičemž slunečnice topinambur se jako jediná extenzivně pěstuje i jako okopanina. A to na zahradách kvůli jedlým hlízám vhodným díky inulinu pro diabetiky a myslivci volně v krajině pro krmné účely. Šíří se především vegetativně pomocí kořenových hlíz, protože pěstované druhy většinou v našich podmínkách nestíhají vykvést. Existují ale typy, které se prostřednictvím semen šíří. Jedná se o rostliny původně vysázené myslivci, kterým se postupem času vytvořily vřetenovité hlízy a vlivem stresu začaly kvést a tudíž i plodit dřív. Během mapování byla slunečnice topinambur zaznamenána u Horoměřického potoka.

Obr. 1. Rozsáhlý porost slunečnice topinambury u přehrady Olešná na Frýdecko-Místecku.

Obr. 1. Rozsáhlý porost slunečnice topinambury u přehrady Olešná na Frýdecko-Místecku.

Kolotočník ozdobný

Je to ornamentální vcelku hojně pěstovaná bylina, která je původní už v horách a podhůří Východních Karpat (i na východním Slovensku) a Balkánu. Na našem území je však invazní. Šíří se pomocí plodů, nažek, ale i klonálně z oddenků, kdy k tomu jako prostředek může sloužit řeka nebo potok. Roste na výslunných stanovištích, především právě podél vodních toků, na lesních světlinách a kolem opuštěných usedlostí. Častěji se s kolotočníkem setkáme na horách a více se u nás šíří například v Krkonoších. Kontakt s listy může u citlivých osob vyvolat alergickou reakci projevující se zčervenáním pokožky a tvorbou puchýřů. Druh byl viděn na několika místech u Horoměřického potoka.

Obr. 2. Kolotočník ozdobný se honosí velkými žlutými květy. Zde rostl na břehu řeky Morávky, kde byl nejspíše splavený z Beskyd z nějaké zahrádky.

Obr. 2. Kolotočník ozdobný se honosí velkými žlutými květy. Zde rostl na břehu řeky Morávky, kde byl nejspíše splavený z Beskyd z nějaké zahrádky.

Turanka kanadská

Turanka kanadská pochází, jak již její jméno napovídá, ze Severní Ameriky. V České republice patří k invazním rostlinám a je velmi hojným ruderálním druhem. V současné době je turanka kanadská téměř všudypřítomná. Často roste na vlhkých až vysýchavých půdách. Preferuje zejména slunnější místa a celkově se jí více daří v teplejších oblastech. Setkáme se s ní na suchých trávnících, na narušovaných obnažených půdách i narušovaných lesních stanovištích, invaduje polní a štěrkovou vegetaci, sešlapávaná místa i slaniska. Rozšiřuje se výhradně nažkami, kterých může jedna rostlina vyprodukovat až 50 000. Jsou ochmýřené, takže se snadno šíří větrem, ale i vodou. Mapovatelé si jí všímali především u Šáreckého, Radotínského a Lipanského potoka.

Obr. 3. Turanka kanadská je dobře rozpoznatelná podle spousty bílých drobných květů.

Obr. 3. Turanka kanadská je dobře rozpoznatelná podle spousty bílých drobných květů.

Pěťour maloúborný

Druh pochází z And Jižní Ameriky. Je světlomilný a docela citlivý na mráz. V České republice je zařazen mezi invazní druhy. Nejhojněji u nás roste jako součást ruderální, polní vegetace a sešlapávaných míst. Jedná se o druh na území republiky velice rozšířený. Šíří se dobře s osivem a v zemědělských kulturách je obtížným plevelem. Napomáhá mu v tom specifický způsob šíření nažek, tzv. heterokarpie – rozšiřování různotvarých diaspor jednoho druhu. Jejich větší část tvoří středové klínovité nažky, které se vyvíjejí v trubkovitých oboupohlavných květech a hned po dozrání se vysemeňují a šíří se pomocí větru. Obvodové nažky vznikají v bílých jazykovitých samičích květech, samovolně se nevysemeňují a do půdy se dostávají, až uhyne celá rostlina. Mapovatelé jej během průzkumu zaznamenali například u Šáreckého nebo Radotínského potoka.

Obr. 4. Pětour je plevel, který s oblibou roste na různých ruderálních plochách.

Obr. 4. Pětour je plevel, který s oblibou roste na různých ruderálních plochách.

Autor textu a fotografií: Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje
Lhotská M. [ed.] (1987): Ako sa rozmnožujú a razširujú rastliny. Obzor, Bratislava.
Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha.
Řehořek V. (1997): Pěstované a zplanělé vytrvalé druhy rodu Helianthus v Evropě. Preslia 69: 59–70.


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

Loni v létě probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec s podporou grantu Hlavního města Prahy mapování invazních druhů rostlin podél malých vodních toků v Praze a jejím okolí. Botanici prozkoumali více než 160 říčních kilometrů všech levostranných přítoků Vltavy a jednoho přítoku Berounky v Praze. Mapovalo se od Únětického potoka s ústím u Roztok u Prahy na severu po Radotínský potok ústící v Radotíně na jihu. U každého potoka věnovali pozornost všem přítokům a prošli a prozkoumali i jejich břehy. Při mapování se zaměřovali na zjištění rozšíření jedenácti „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Pozornost mapovatelů však upoutaly i jiné nepůvodní, často také invazní, druhy rostlin. Cílem nebylo zaznamenat úplně všechny nepůvodní druhy, ale pouze takové, které jsou hojné a třeba nějakým způsobem zajímavé. Některé mohou být například obtížnými plevely, jiné ale problematické být nemusí. V tomto závěrečném příspěvku bych vám chtěla krátce přiblížit poslední tři z nich. Jedná se o dvě byliny a jednu liánu, jejichž výskyt byl zaznamenán především v údolích Prokopského, Šáreckého potoka, Bojovského i Radotínského potoka.

Turan roční

Je to severoamerický druh, jehož květy vypadají tak trochu jako zmenšená verze květů kopretiny. V České republice je turan roční hodnocen jako invazní. Nejhojnější je na ruderálních, skalních stanovištích, v narušovaných lesních společenstvech, postupně se šíří do přirozenějších lučních společenstev a na pastviny. Dobře se mu daří na aluviálních půdách v údolích říčních toků. Většinou se snadno šíří v teplejších oblastech, do podhůří či do hor zasahuje jen zřídka, a pokud je tam zavlečen, tak se tam dlouho neudrží. Jeho nažky, jejichž klíčivost je až 90 %, jsou nejčastěji šířeny větrem a vodou, ale i činností člověka a pomocí zvířat. Turan roční byl hojně zaznamenáván u Šáreckého, Radotínského a Lipanského potoka.

Obr. 1. Porost turanu ročního na louce u břehu řeky Ostravice u Ostravy.

Obr. 1. Porost turanu ročního na louce u břehu řeky Ostravice u Ostravy.

Náprstník červený

Náprstník červený je okrasnou, zahrádkáři velmi oblíbenou bylinou. Je významnou léčivkou, se kterou se však musí opatrně, protože ve větším množství je dosti jedovatý. Vysoký může být až téměř dva metry a už z dálky je rozpoznatelný díky svým velkým růžovým květům. Původní ale u nás není – pochází ze západní a jihozápadní Evropy, kde roste především na Pyrenejském poloostrově. Z výsadeb a kultur občas zplaňuje a volně se šíří. Invazní a příliš problematický ale není a řadíme jej k druhům naturalizovaným. Náprstníku červenému vyhovují vlhčí, humóznější půdy na kyselých horninách a území s vlhčím oceánicky laděným klimatem, a tak se šíří spíše v horách a podhůří. V České republice jej můžeme nejčastěji vidět zplaňovat v narušovaných lesích, na jejích okrajích, šíří se i do lučních společenstev a občas je k nalezení také na březích vodních toků. Mapovatelé jej viděli volně růst u Šáreckého potoka.

Obr. 2. Výrazné růžové květy náprstníku červeného mohou tvořit různé barevné přechody k tmavší růžové nebo naopak až k bílé. Fotografie pochází z horské louky v Beskydech.

Obr. 2. Výrazné růžové květy náprstníku červeného mohou tvořit různé barevné přechody k tmavší růžové nebo naopak až k bílé. Fotografie pochází z horské louky v Beskydech.

Loubinec popínavý

Je to popínavá, často vysazovaná okrasná dřevina. Parádu dělá loubinec hlavně na podzim, kdy se mu listy zbarvují do tmavě červena. Pochází ze Severní Ameriky a v České republice je invazním druhem. V minulosti byl u nás hojně zaměňován s podobným loubincem pětilistým. Navzájem se od sebe ale liší tím, že loubinec popínavý nemá přísavné destičky, kdežto loubinec pětilistý ano. Destičkami zakončené úponky jsou také například u taktéž pěstovaného loubince trojlaločného, který ale na rozdíl od nich nemá složené listy. Loubinec popínavý je velmi náročný na vlhkost a živiny, čemuž odpovídá i to, že zplaňuje hlavně v aluviích vodních toků. V příbřežních společenstvech se často pne po břehy lemujících křovinách a dřevinách lužních lesů. Plodem jsou bobule, které snadno roznášejí ptáci. Šíří se i vegetativně a jeho části mohou být splavovány po proudu řeky. Mapovatelé na něj několikrát narazili u Bojovského a Prokopského potoka.

Obr. 3. Loubinec popínavý a detailní pohled na jeho úponky, které nejsou zakončeny žádnou přísavnou destičkou, jak je tomu u jiných příbuzných druhů.

Obr. 3. Loubinec popínavý a detailní pohled na jeho úponky, které nejsou zakončeny žádnou přísavnou destičkou, jak je tomu u jiných příbuzných druhů.

 

Obr. 4. Loubinec popínavý a detailní pohled na jeho úponky, které nejsou zakončeny žádnou přísavnou destičkou, jak je tomu u jiných příbuzných druhů.

Obr. 4. Loubinec popínavý a detailní pohled na jeho úponky, které nejsou zakončeny žádnou přísavnou destičkou, jak je tomu u jiných příbuzných druhů.

Autor textu a fotografií: Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje
Mlíkovský J. & Stýblo P. [eds] (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha.
Pyšek P. & Tichý L. (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno.


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

Proč je důležité se něčím takovým zabývat?

Invazní rostliny jsou druhy na daném území nepůvodní. Byly do něj člověkem jak neúmyslně zavlečené, tak záměrně dovezené a nejčastěji pěstované třeba jako rostliny okrasné. Snadno se rozmnožují, rychle se šíří, osidlují pro ně příhodná stanoviště a vytlačují nebo jinak omezují druhy původní. Na druhotných stanovištích dokáží měnit jejich vlastnosti (např. změnou chemismu půdy) a negativně ovlivňují biologickou rozmanitost. Mnohé invazní druhy nezřídka způsobují hospodářské škody, svými monotónními porosty mění krajinný ráz a mohou zapříčiňovat zdravotní potíže, jako jsou pylové alergie či dotykové reakce.

???????????????????????????????

Obr. 1. Netýkavka žláznatá, druh snadno rozpoznatelný a viditelný už na velkou vzdálenost.

Ne všechny nepůvodní druhy představují riziko. Není však snadné odhadnout dopředu, jaký vliv bude mít zavlečený druh a jak se bude projevovat na novém stanovišti. Je třeba o něm shromáždit co nejvíce informací, zjistit, jak se chová ve svém původním areálu, jestli se projevuje invazně i v některé sousední zemi apod. Prevence a včasná reakce, např. sledování nebo rychlá likvidace malé populace, jsou potom levnější než řešení následků již probíhající velkoplošné invaze. Problémem však je, že invaze jsou většinou identifikovány pozdě. Stejně jako na nová ohniska šíření nebývá upozorněno včas.

Metody klasické

Nejčastější metodou studia výskytu invazních rostlin na určitém území je terénní mapování. Nejlépe se k tomuto úkolu hodí botanik s dobrými pozorovacími schopnostmi. I zkušený jedinec však může hledané rostliny v hustém porostu přehlédnout, obzvláště pokud se na místě vyskytuje jen několik jejich exemplářů. Takovéto pátrání si můžete představit jako řešení hlavolamu „co je na obrázku špatně nebo navíc“. Dále je ještě potřeba mít mapu, zápisník a tužku. Pro zaměření zajímavějších nálezů nebo zamezení problémů s blouděním je dobré mít s sebou přístroj pro určení přesné polohy – terénní GPS navigaci. Stejně dobře však dnes poslouží i GPS navigace v chytrém telefonu. Mapovatel se při práci musí často potýkat se špatně prostupným terénem, ale i s neochotou lidí nechat jej nahlédnout na jejich soukromý pozemek. Což může být důležité, obzvláště pokud na něm hledané druhy rostou. Naše notně zastavěná krajina není tak volně prostupná, jak bychom chtěli. Například zahrádky domů u řek, i když by neměly, bývají někdy oploceny až k vodě apod. Dále je průzkum vhodné provádět v pro sledované druhy optimální vegetační době, nejlépe tedy pokud jsou zrovna v květu. Oproti druhům domácím je jejich vegetační období trochu posunuté, plně kvetou třeba až v srpnu a plodí na podzim. Některé z nich u nás kvůli pozdější vegetační sezóně ani nestíhají vyplodit a šíří se tak pouze vegetativně. Většinou se dají mapovat i na podzim, až do prvních mrazů, s kterými jejich rozpoznatelnost rapidně klesá.

Metody moderní

Metody mapování invazních druhů se postupem let rozvinuly a ke slovu se více dostávají různé technické pomůcky. Některých rostlin se lze dobře a jednoduše dopátrat s pomocí leteckých nebo satelitních snímků. Týká se to například bolševníku velkolepého, který můžeme díky jeho velkému vzrůstu a výrazným květenstvím na snímcích snadno rozlišit. Rozeznat se takto dá ještě i na počátku zrání semen (v období od června do konce srpna). Letecké snímky jako zdroj informací sloužily kupříkladu pro mapování jeho rozšíření v CHKO Slavkovský les (Müllerová et al. 2008).

Obr. 2. Již odkvetlý, přesto stále dobře rozpoznatelný bolševník. Tato statná invazní rostlina může dosahovat výšky až pěti metrů a v České republice se šíří především v západních Čechách.

Obr. 2. Již odkvetlý, přesto stále dobře rozpoznatelný bolševník. Tato statná invazní rostlina může dosahovat výšky až pěti metrů a v České republice se šíří především v západních Čechách.

Letecké snímky se dají ale využít i pro lokalizaci porostů invazních dřevin, jakými je například trnovník akát, topol kanadský a ořešák černý (Šenkýř 2015). Pro přesnější zaměřování porostů vymýšlí v současné době Botanický ústav Akademie věd, Letecký ústav VÚT v Brně a firma GISAT (společnost pro dálkový průzkum Země) metodiku mapování za pomocí bezpilotních letadel. Testovat jej budou na křídlatkách, bolševníku velkolepém, pajasanu žláznatém a trnovníku akátu. Tyto metody využitelné pro monitoring rozsahu stávajících invazí a k včasnému zachycení hrozby v počátcích invaze by měly být relativně jednoduchou a rychlou cestou k určení a kvantifikaci problému. Více o projektu se lze dočíst na těchto stránkách: http://www.invaznirostliny.cz/projekt.

Obr. 3.1. Třapatka dřípatá na leteckém snímku pořízeném nad Frýdlantem nad Ostravicí (Zdroj: mapy.cz). Při snaze rozlišit ji z leteckého snímku by mohla být zaměněna za také ve stejnou dobu žlutě kvetoucí zlatobýly.

Obr. 3.1. Třapatka dřípatá na leteckém snímku pořízeném nad Frýdlantem nad Ostravicí (Zdroj: mapy.cz). Při snaze rozlišit ji z leteckého snímku by mohla být zaměněna za také ve stejnou dobu žlutě kvetoucí zlatobýly.

Obr. 3.2. Třapatka dřípatá, detailní pohled na rostlinu.

Invazní druhy se šíří rychle. Rychle se ale vyvíjí i metody jejich studia a mapování. Způsoby dálkového průzkumu jsou velice efektivní a mapování z menší výšky pomocí dronů bude ještě přesnější. I přesto ho ale nelze použít na všechny druhy. Nehodí se pro rostliny příliš malé, nezachytí ty rostoucí v podrostu lesa a nepůjde podle něj rozlišit navzájem si podobné druhy a rody. Terénní pozemní mapování tak bude potřeba pořád. Jedno takové probíhalo podél malých vodních toků v okolí Prahy v minulém roce v Ekocentru Koniklec. Financováno bylo grantem Hlavního města Prahy. Více informací naleznete na webových stránkách projektu: http://www.ekocentrumkoniklec.cz/monitoring-vybranych-invaznich-rostlin-prahy-a-blizkeho-okoli/.

Obr. 4. Netýkavka malokvětá, druh, který ze vzduchu mapovat nelze.

Obr. 4. Netýkavka malokvětá, druh, který ze vzduchu mapovat nelze.

Autor textu a fotografií: Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje
Müllerová J., Pyšek P., Pergl J. & Jarošík V. (2008): Dlouhodobá dynamika šíření bolševníku velkolepého (Heracleum mantegazzianum) v krajině: využití leteckých snímků. Zprávy Čes. Bot. Společ. 43: 91–102.
Šenkýř M. (2015): Vliv nepůvodních listnatých dřevin na diverzitu bylinného patra. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Brno.
http://www.invaznirostliny.cz/projekt


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

Srdečně Vás zveme na seminář Invazní rostliny v naší krajině, který se zabývá tématem šíření invazních rostlin a nabízí možnosti jejich likvidace.

pozvánka

 


Ke stažení:

Invazní druhy v naší krajině (autor: Veronika Kalníková)
Invazní druhy – legislativa (autor: Jan Šíma)
Boj s invazními druhy rostlin (autor: Jiří Rom)
Zkušenosti s likvidací vybraných invazních druhů (autor: Pavel Veselý)


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

Co jsou invazní druhy a proč jsou problémem?

Nepůvodní druhy a jejich šíření ve volné krajině jsou celosvětovým problémem. Mohou jimi být nejrůznější druhy organizmů, my se však budeme zabývat pouze nepůvodními rostlinami. Ve své podstatě se jedná o druhy zavlečené mimo území svého přirozeného výskytu. Jako nepůvodní rostliny označujeme všechny druhy, které u nás nerostly od konce posledního zalednění, přičemž počátky jejich neúmyslného i úmyslného zavlečení sahají do období neolitické revoluce (cca 5300 př. nl.). Problémem v naší krajině jsou však nepůvodní invazní druhy. Invaze samotná je ve své podstatě proces překonávání bariér geografických, environmentálních, reprodukčních, bariér, které jim staví do cesty problémy s rozšiřováním a místní vegetace na původních stanovištích. O tom, že jsou invazní, hovoříme tedy až ve chvíli, kdy se již v cizí krajině samy intenzivně a nekontrolovatelně šíří a ohrožují nebo nějakým způsobem omezují druhy domácí. V průběhu času ale mohou některé invazní rostliny získat statut postinvazní a některé zdomácnělé nepůvodní druhy se mohou zase kvůli jejich silnému ústupu dostat mezi druhy chráněné – např. koukol polní.

Invazní rostliny mají vynikající schopnost přizpůsobit se místním podmínkám a šířit se na velké vzdálenosti. Pronikají na narušené plochy, ale i do přirozených stanovišť. Typické jsou pro ně dobré rozmnožovací a rozšiřovací schopnosti. Produkují velké množství lehce šiřitelných semen (bolševník velkolepý) nebo se rozmnožují vegetativně, třeba pomocí částí oddenků (křídlatky).

invazky

Rozsáhlé porosty netýkavky žláznaté a křídlatek (české i japonské) na náplavech a březích řeky Morávky (Autor fotografie: Veronika Kalníková)

Kde se vzaly a dále berou?

Často se jedná o druhy nápadné, krásně kvetoucí, opojně vonné čí jinak lákavé. Jako příklad lze uvést růžově kvetoucí netýkavku žláznatou, bílými hrozny květů na jaře omamně vonící trnovník akát nebo vegetačně pozdější žlutými květy výraznou třapatku dřípatou. Jejich šíření u nás obvykle započalo právě záměrným vysazováním. Jako okrasné rostliny do zahrad a parků, odkud pak zplaněly, sloužily bolševník velkolepý, netýkavka žláznatá a křídlatky. Někdy tak stále figurují invazní druhy jako je pámelník bílý, šeřík obecný či tavola kalinolostá. Svou roli v tom hrály i zahrady botanické, kdy se uvádí, že z 34 druhů rostlin uvedených v celosvětovém seznamu 100 nejhorších invazních druhů zpracovaném Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) jich 19 (tj. 56 %) zahájilo invazi v botanických zahradách. V některých případech bývají vysazovány jako součást břehových porostů (topol kanadský). Dříve jako krmivo pro lesní zvěř byl hlavně ve vyšších polohách vysazován vlčí bob mnoholistý, někde i slunečnice hlíznatá a kolem lesních lemů dokonce i křídlatky. Dalo by se sem také zařadit pěstování rychlerostoucích nepůvodních rostlin na biomasu jako obnovitelného zdroje energie. Tyto pěstební experimenty byly a někde i dosud jsou provozovány například trnovníkem akátem, pajasanem žláznatým, křídlatkou a zatím u nás ještě neinvazní paulovnií plstnatou.

Na první pohled bezútěšně vypadající břeh řeky Morávky po zásahu Roundupem a sečení křídlatky (Autor fotky: Veronika Kalníková)

Na první pohled bezútěšně vypadající břeh řeky Morávky po zásahu Roundupem a sečení křídlatky (Autor fotky: Veronika Kalníková)

Je třeba si uvědomit, že takový neškodně vypadající druh může dlouhou dobu růst pouze v kultuře, ale náhlá souhra podmínek důležitých pro rozšíření a uchycení semen nebo vegetativních rozmnožovacích částí rostliny může invazi náhle nastartovat. Rostlina se během různě dlouhého období klidu, které předchází opravdové invazi, adaptuje na místní podmínky a populace může navíc prodělávat genetické změny a tím se lépe přizpůsobit novému, pro ni netypickému prostředí. Příkladem je rozšíření pajasanu žláznatého. Původně rostl jen ve městských výsadbách, dnes jsou jeho nálety po městech a blízkém okolí vidět všude a pomalu se již šíří i do volné krajiny.

Co mohu nedělat, abych je dále nešířil?

Není snadné zhodnotit, jaký vliv bude mít jakýkoliv zavlečený druh na nové stanoviště. Prevence a včasná reakce, např. rychlá likvidace malé populace, jsou levnější než řešení následků již probíhající velkoplošné invaze. Problémem však je, že invaze jsou většinou identifikovány pozdě. Stejně jako na nová ohniska šíření nebývá upozorněno včas. Rozhodně je třeba dávat si pozor na to, co chceme pěstovat na své zahradě, nebo co bychom dokonce chtěli vysazovat do volné přírody. Na zahradě bychom si sice například invazní slunečnici topinamburu pěstovat mohli, ale problém nastane, když nám z ní „uteče“. Ohlídat je na svém pozemku nemusí být díky jejich dobré schopnosti šíření snadné, navíc sami jim často třeba i nevědomky pomáháme tím, že vyhazujeme zahradní odpad někam za plot. V nejhorším možném případě končívá na břehu řeky nebo potoka, kde by to přece nikomu a ničemu nemělo vadit. Jenže toto umístění životaschopných částí nebo semen invazní rostliny je pro ni ideální. Může se přímo rozšířit do blízkého okolí, a pokud přijde větší voda nebo deště, které ji spláchnou, tak se pomocí vodního toku dostane i na daleko větší vzdálenosti.

Zahradní odpad vyhazovaný do údolí Bystrého potoka v Beskydech (Autor fotografie: Veronika Kalníková)

Zahradní odpad vyhazovaný do údolí Bystrého potoka v Beskydech (Autor fotografie: Veronika Kalníková)

Zahradní odpad by měl být nejlépe likvidován přímo na pozemku v kompostu, který si zvládneme ohlídat. Jenže, co když ho vyprodukujeme více, než náš kompost dokáže zvládnout? Tento problém by mohla řešit novela zákona o odpadech č. 229/2014 Sb., účinná od 1. ledna 2015, která obcím stanovila novou povinnost zajistit místa pro oddělené soustřeďování bioodpadů vzniklých na území obce. K novele zákona vydalo Ministerstvo životního prostředí ČR prováděcí vyhlášku, která vstoupila v platnost rovněž 1. ledna 2015. V případě bioodpadů vyhláška stanovuje povinnost obcí zajistit místa pro oddělený sběr bioodpadů a to minimálně v období od 1. dubna do 31. října každého roku. Je na obcích, aby si samy určily, jak novou povinnost zajistí, jak budou sběr provádět. Zda pomocí velkoobjemových kontejnerů přistavovaných v ulicích, prostřednictvím sběrných dvorů, jestli si postaví tzv. malé zařízení (malá kompostárna s omezenou kapacitou) či zda budou bioodpady sbírat do nádob nebo pytlů a zajišťovat jejich využití. V každém případě by tato opatření mohla vést k tomu, že se náš zlozvyk vyhazovat zahradní zbytky za plot omezí a časem úplně vytratí. Zmizela by tím jedna z cest šíření invazních rostlin do naší volné přírody.

Křídlatka japonská na břehu Dalejského potoka v Řeporyjích. (Autor fotografie: Zita Červenková)

Křídlatka japonská na břehu Dalejského potoka v Řeporyjích. (Autor fotografie: Zita Červenková)

Projekt „Monitoring vybraných invazních rostlin Prahy a blízkého okolí“

Svou zahradu, pozemek a tak by si člověk měl hlídat sám, ale samotné velkoplošné likvidaci invazních rostlin musí předcházet dobrá znalost jejich rozšíření. Tyto informace pocházejí z různých projektů mapování výskytu a míry rozšíření těchto rostlin. Jeden takový projekt aktuálně probíhá v Ekocentru Koniklec. Je zaměřený právě na mapování rozšíření „nejproblémovějších“ invazních rostlin. Projekt je podpořen grantem Hlavního města Prahy. Více o něm se můžete dozvědět na stránkách projektu.

Mgr. Veronika Kalníková

Zdroje
Mlíkovský, J. & Stýblo P. (2006): Nepůvodní druhy flóry a fauny České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha (2006).
http://www.ekodomov.cz/detail-zpravy/novela-zakona-o-odpadech-a-nova-vyhlaska-narizuje-obcim-tridit-bioodpady/


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

Trocha teorie

Nejedná se o mimozemšťany, jak by se mohlo z názvu zdát, ale o takzvané invazní rostliny. Již několik desetiletí se pojem invazní druh vyskytuje nejen v odborných knihách a článcích, ale i v literatuře určené pro laickou veřejnost.  Dnes již pravděpodobně skoro každý tento termín někdy viděl a zcela určitě se každý z nás někdy s nějakým invazním druhem setkal, byť o tom třeba nevěděl. Jedná se o ty organismy, které se přičiněním lidské aktivity dostaly mimo svůj původní areál. V nových lokalitách se pak začínají nekontrolovatelně šířit a působit škodu. Tato schopnost je podpořena zejména únikem invazního druhu před svými konkurenty. Tedy, zjednodušeně řečeno, se invaznímu druhu podaří uniknout před druhy, které šíření v jeho domovině omezovaly, a tak může dojít k jeho expanzi.

Klasickým příkladem, dobře ilustrujícím fungování invazních druhů, je zavlečení králíka divokého do Austrálie. Ten tam byl dovezen Evropany koncem 18. století, brzy se však začal velmi rychle šířit a působit značné škody. Místní predátoři byli na králíky krátcí a nedokázali jejich šíření úspěšně bránit. Králíci, jež se vyvinuli v „drsném“ prostředí evropských luk a lesů, kde se v průběhu generací museli naučit čelit tak lstivým predátorům, jako jsou například lišky, kuny apod., dokázali místním „líným“ vačnatcům snadno uniknout. Populace králíků dokázaly spást ohromné množství vegetace a krajinu v podstatě změnit v poušť. To se samozřejmě nelíbilo místním zemědělcům, kteří se snažili najít nějaké řešení. Oním řešením mělo být vysazení evropských lišek, fretek a koček. Záhy se však tento krok ukázal být naprostou katastrofou, srovnatelnou se samotnou invazí králíka. Evropští predátoři se ve své nové domovině snadno zabydleli, avšak oproti očekávání se jejich oblíbenou pochoutkou nestal rychlonohý králík, ale snáze polapitelní malí vačnatci, z nichž někteří jsou nyní na pokraji vyhynutí.  Dnes se proti populacím králíků bojuje pomocí upravených virových onemocnění. Po počátečním snížení populace se však vždy zbývající rezistentní (tj. odolní vůči chorobě) králíci rychle namnoží do původních počtů, a proto je smysluplnost těchto zásahů značně diskutabilní, nemluvě o případných rizicích.

Tento příklad, byť je nám natolik geograficky vzdálený, nám může leccos ukázat o povaze invazních druhů v naší domovině. V Praze běžně nenarazíme na mnoho živočišných invazních druhů, zato je zde celá řada invazních rostlin. Stejně jako králík do Austrálie, i sem byly většinou tyto rostliny přivezeny s dobrým úmyslem. Stejně jako králíkovi, se i jim podařilo uniknout před svými hlavními konkurenty a boj proti nim, je stejně jako v případě králíků, často spíše bojem s větrnými mlýny.  V následujících odstavcích se blíže seznámíme s několika běžnými druhy invazních rostlin, vyskytujících se na území Prahy.

Trnovník akát

Akát byl do Evropy přivezen koncem 17. století ze Severní Ameriky. Brzy se stal oblíbenou a často vysazovanou dřevinou, protože jeho dřevo je velmi pevné a odolné proti hnilobě, mohutná květenství jsou ceněná včelaři a navíc je tento strom schopný rychle růst i na stanovištích, kde by jiné dřeviny nevydržely. Právě schopnost tolerance nehostinných podmínek předurčovala akát jako ideální strom ke zpevňování železničních a silničních náspů.

trnovnik_akat

Pro tyto vlastnosti byl až do doby první republiky hojně vysazován. Ve chvíli, kdy se začaly hodnotit i aspekty jeho působení v ekosystému, se tento strom ukázal být zákeřným vetřelcem. Šíří se velmi agresivně, zejména v stepních společenstvech. Ohroženy mohou být též světlé lesy, jako jsou například teplomilné doubravy, či bory. V zapojených stinných lesích se akát nešíří, semenáčky vlivem přílišného zastínění během pár let uhynou. Akát má tu nepříjemnou vlastnost, že je schopný do půdy uvolňovat celou řadu látek, jedovatých pro ostatní rostliny (tzv. alelopatie). Stejně jako další druhy z čeledi bobovitých rostlin, kam akát patří, rovněž dokáže vázat plynný dusík do půdy v podobě dusičnanů, a půdu tak přesycovat živinami (tzv. eutrofizace půd). V konečném důsledku to vede k tomu, že v podrostu akátin roste jen pár druhů schopných tolerovat tento, pro jiné druhy „vražedný“ mix.  Jedná se v podstatě jen o kopřivy, vlaštovičník a svízel. Tyto látky v půdě zůstávají a i po zbavení se akátu dál působí potíže.

Jako by to nestačilo, tak se ukázalo, že zbavit se akátu je neobyčejně složitý úkol. Akát po pokácení ochotně obráží z pařezu a dál roste, jako by se nic nestalo. V současnosti se akáty likvidují pokácením v prsní výšce. Tato metoda akát do jisté míry „zmate“, protože si strom není jistý, jestli byl pokácen, nebo ne, a tak neví, zda má začít obrážet. Vysoké pařezy se pak natírají herbicidy. I tak je ale pro úplné zlikvidování stromu nutné v dalších letech ořezávat výmladky a opakovaně aplikovat chemikálie.

Důsledky nerozvážného vysazování akátů v minulosti je v Praze možné pozorovat například v Divoké Šárce, nebo Prokopském údolí, kde jsou akáty hojně rozšířené a někde, zejména na stráních, zcela dominují.

Křídlatka

V tomto rodu se vyskytují tři v České republice rostoucí invazní druhy. Jedná se o křídlatku japonskou, sachalinskou a křížením předchozích dvou druhů vzniklou křídlatku českou. Do Evropy se křídlatky dostaly v 18. století jako okrasné rostliny. Zajímavostí je, že všechny křídlatky japonské, vyskytující se v Evropě jsou klony jediného, původního samičího exempláře.   Rostlina se z tohoto důvodu může šířit pouze nepohlavně. Křídlatka sachalinská se v Evropě vyskytuje v obou pohlavích, semena však dozrávají zřídkakdy a navíc z nich vznikají pouze sterilní jedinci a je taky o něco choulostivější. Křídlatky mají obrovskou schopnost regenerace a velmi snadno osidlují zejména břehy toků, protože právě vodou se můžou šířit oddenky, ze kterých pak rostlina obráží, nejrychleji. Ve chvíli, kdy se křídlatka uchytí, jsou ostatní rostliny, rostoucí v jejím okolí v podstatě odsouzeny k záhubě. Křídlatka je jednoduše přeroste. Rychlostí růstu až 4,5 cm za den se křídlatky vyrovnají například bambusu.

kridlatka_japonska

Jistým milníkem v invazi křídlatek do Evropy, byl rok 1983, kdy byl na českém území poprvé popsán mezidruhový kříženec, křídlatka česká. Zkřížením obou druhu vznikají jedinci značně geneticky rozmanití, schopní pohlavního i nepohlavního rozmnožovaní. Hlavní výhodou pohlavního rozmnožování je zvýšená schopnost přizpůsobení se podmínkám prostředí, daná vyšší rozmanitostí genofondu druhu. Potomci již nejsou pouhými klony matečné rostliny. Kombinují náhodnou měrou vlastnosti obou „rodičů“, což vede k vyšší rozdílnosti jedinců stejného druhu. Právě křížením křídlatek se vysvětluje zvýšená rychlost invaze, pozorovaná v posledních letech. Křídlatky již neobsazují pouze vlhké břehy toků, ale čím dál běžněji rostou i na jiných stanovištích. Jisté je, že křídlatky ještě neřekly své poslední slovo a v budoucnosti s nimi ještě budeme mít co dočinění.

Pajasan žláznatý

Tento, v Praze všudypřítomný strom, se do Evropy dostal rovněž jako okrasná rostlina. Roste rychle, ochotně se uchycuje a jeho nepříjemný zápach se zdál být nedůležitý v porovnání s krásnými květenstvími, kterými nás na jaře oblažuje. Strom pocházející z Číny a Korejského poloostrova se stal rychle populární po celé Evropě i Severní Americe. Dokonce získal přízvisko Tree of Heaven (tedy „Nebeský strom“). Nyní se na něj však pro jeho agresivní chování díváme spíše jak na strom pekelný.

Jak se vlastně pajasan ocitnul v Evropě? Po jistém, takřka detektivním pátrání se podařilo zjistit, že pravděpodobně první exemplář dovezl roku 1750, či 1751 jistý Peter Collins do sbírek Petera Millera v Anglii. Na našem území se pak pajasan poprvé ukazuje roku 1799, kdy byl pajasan vysazen v Lichtenštejnském panství na jižní Moravě. V roce 1901 byl v Německu poprvé popsán případ zplanění pajasanu a jeho úniku ze zahrad a parků. Od té doby se pajasan šíří světem a rychlost jeho expanze se stále zvyšuje.

pajasan_zlaznaty

Jedná se o tzv. pionýrský druh. To znamená, že se objevuje zejména na narušovaných, či nově vzniklých lokalitách, jako jsou různé násypky, strže apod. Prostředí měst mu vyloženě vyhovuje, jak je i v Praze vidět, pajasan je schopný se uchytit v kdejaké škvíře v asfaltu či opuštěném zákoutí. Dobře se mu daří i v travinných společenstvech, což bohužel často vede k degradaci hodnotných a druhově bohatých luk, pastvin či stepí. Dále se ukázalo, že tento strom hostí celou řadu zemědělských škůdců jako je například východoasijský brouk Maladera castanea, požírající listy a květy celé řady plodin a okrasných rostlin (třešně, mrkve, broskvoně, jahodníku, růží, chryzantém a mnoha dalších), či dřevokazná houba Verticilium alboatrum.

Stejně jako akát je i pajasan ohromně odolný. Po pokácení z pařezu vyrůstají výhonky. K jeho zničení je potřeba místo řezu opakovaně natírat herbicidy. Uvádí se, že populace pajasanu lze zničit nejrychleji za tři roky a celý proces je díky tomu značně časově i finančně nákladný.

Zdá se, že tažení pajasanu jen tak neskončí. Ve střední, jižní a jihovýchodní Evropě i Severní Americe v současnosti pozorujeme strmý nárůst počtu i velikosti populací. Jen v ČR se počet lokalit s pajasanem za posledních dvacet let zdvojnásobil. V současnosti šíření omezují hlavně klimatické faktory. Dá se však očekávat, že v souvislosti s globální změnou klimatu se rozloha areálu vhodná pro přežití pajasanu značně rozšíří a tento vetřelec tak zamíří i do oblastí, jež pro něj byly dříve příliš chladné.

Další rostliny

Tímto výčtem samozřejmě seznam invazních rostlin v Praze nekončí. V České republice je popsáno 91 invazních druhů, z čehož jedna třetina spadá do kategorie obzvlášť nebezpečných.  Možná, že na vaší zahradě roste celá plejáda těchto druhů, aniž byste o tom sami věděli. Mnohé invazní rostliny jsou zahrádkáři běžně pěstované, a proto se pak výzvy k jejich odstranění setkávají s nepochopením, ba i se značnou skepsí k orgánům ochrany přírody. Ochranář, snažící se vymýtit populace agresivních druhů, jako je například populární zlatobýl, či lupina, se pak dostává do nezáviděníhodné role „ničitele“ pěkných rostlinek a ze strany veřejnosti se dočká pouze opovržení.

V Ekocentru Koniklec v současné době probíhá projekt zaměřený právě na mapování rozšíření těchto invazních rostlin. Projekt je podpořen grantem Hlavního města Prahy. Více o něm se můžete dozvědět na stránkách projektu.

Bc. Adam Veselý

K dalšímu čtení
ČABOUN V. (2003): Allelopatické účinky agáta bieleho (Robinia pseudoacacia L.) na okolorastúce dreviny. – In: Pestovanie agátových porastov a využitie biomasy na energetické účely: Zborník referátov z celoštátneho seminára. Lesnícky výskumný ústav Zvolen
ESSL F., MILASOWSZKY N. & DIRNBÖCK T. (2011): Plant invasions in temperate forests: Resistance or ephemeral phenomenon? – Basic and Applied Ecology 12/1: 1–9
MLÍKOVSKÝ J. & STÝBLO P. (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. ČSOP, Praha
VÍTKOVÁ M. (2011): Péče o akátové porosty. – Ochrana přírody: časopis státní ochrany přírody 6: 7–12


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.

V letošním roce proběhlo mapování výskytu 11 invazních rostlin podél Únětického potoka a jeho přítoků koordinované Ekocentrem Koniklec.

Obr.1.:Javor jasanolistý

Obr.1.:Javor jasanolistý

Invazní rostliny jsou ty nepůvodní druhy rostlin, které byly zavlečeny do druhotného areálu, kde se masově šíří a stávají se dominantní v porostech původních druhů. Představují tak ohrožení pro biologickou rozmanitost. V některých oblastech jsou na boj s invazními rostlinami vynakládány nemalé prostředky. Rostliny jako ambrózie pelyňková či bolševník velkolepý mohou negativně působit na lidské zdraví.

V dnešní krajině silně ovlivněné člověkem nachází tyto druhy řadu vhodných stanovišť. Jednak jsou to místa, kde lidskými zásahy dochází k narušení vegetace, nebo naopak místa, kde je od zásahů upouštěno (např. v minulosti sečené louky a meze). S invazními druhy se setkáváme také v pobřežních porostech vodních toků, kde k jejich šíření přispívají povodně. Řada druhů také byla (někdy i stále je) pěstována jako okrasné a některé z nich byly do přírody záměrně vysazovány.

Únětický potok pramení v obci Kněževes, protéká obcemi Tuchoměřice, Statenice, Únětice, dále Tichým údolím a v Roztokách se vlévá do Vltavy. Délka toku je přibližně 15 km. Potok má dva pravostranné přítoky Kopaninský (4,5 km) a Horoměřický (3 km).

V zájmovém území byl zjištěn výskyt 10 invazních druhů rostlin, z celkového počtu 11 mapovaných druhů (3 dřeviny a 8 bylin). Javor jasanolistý (Acer negundo) je dřevina původem ze Severní Ameriky, kde roste v lužních lesích a pobřežních porostech. V roce 1835 byl vysazen v Královské oboře v Praze. Od našich původních druhů javorů se liší složenými listy (Obr. 1). Trnovník akát (Robinia pseudoacacia) pochází ze Severní

Obr. 2. Křídlatka japonská u Roztok

Obr. 2. Křídlatka japonská u Roztok

Ameriky, je významnou medonosnou rostlinou a dříve byl na území České republiky často vysazován. Díky soužití s bakteriemi vázající dusík je schopen růst na chudých půdách. Další konkurenční výhodou, která zvyšuje jeho invazní potenciál je schopnost vylučovat látky bránící růstu ostatním rostlinám. Domovinou pajasanu žláznatého (Ailanthus altissima) je Čína, u nás byl vysazen v roce 1865 na zámku Hluboká. Jde o rychle rostoucí strom, odolný vůči suchu, zasolení a emisím. Křídlatky (Reynoutria spp.) pochází z Dálného Východu, kde rostou na vulkanickém detritu a lávových proudech. V České republice se vyskytuje křídlatka japonská (Reynoutria japonica, Obr. 2), křídlatka sachalinská (Reynoutria sachalinensis) a křídlatka česká (Reynoutria ×bohemica), druh popsaný pro vědu českými botaniky z okolí Prahy, je křížencem dvou předchozích druhů. Křídlatky se snadno šíří díky tomu, že dokáží regenerovat z malých úlomků oddenků. Vzájemně se liší tvarem listu, charakterem odění rubu listu a tvarem křídel okvětí. Zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) a zlatobýl obrovský (Solidago gigantea) jsou původem severoamerické druhy, které jsou nápadné svým žlutým květenstvím (Obr. 3). Netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora) a netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera) jsou jednoleté byliny, které pochází z Asie. Typickým znakem netýkavek jsou tobolky, které po uzrání pukají a semena jsou vystřelována a snadno se tak šíří do okolí.

Obr. 3. Zlatobýl kanadský u Kněževsi

Obr. 3. Zlatobýl kanadský u Kněževsi

Zlatobýl kanadský, javor jasanolistý a trnovník akát představují tři nejvíce rozšířené druhy v zájmovém území. Zlatobýl kanadský zarůstá nesečené plochy, taktéž je častý v zahrádkářských koloniích a v blízkosti lidských sídel. V porostech javoru jasanolistého se často nachází mladí jedinci a lze tak očekávat další šíření. Akát tvoří převážně několik (desítek) let staré porosty, taktéž místy dochází k jeho zmlazování. V zájmovém území rostou všechny 3 druhy křídlatek, rozsáhlejší porosty tvoří výjimečně. Hojná je také netýkavka malokvětá, která roste jak v lesním prostředí, tak i mimo les. Druhy netýkavka žláznatá, zlatobýl obrovský a pajasan žláznatý se vyskytují ojediněle. Z mapovaných druhů nebyl zaznamenán bolševník velkolepý.

Autor textu a obr.  2.-3.: Mgr. Ladislava Paštová

Autor obr. 1.: Veronika Kalníková


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.


K dalšímu čtení:
Chytrý M., Pyšek P. (2009): Kam se šíří zavlečené rostliny? 1. Rozdíly v invadovanosti velkých území. Živa, Praha: Academia, 2009 (1), s. 11-14.
Chytrý M., Pyšek P. (2009): Kam se šíří zavlečené rostliny? 2. Invadovanost a invazibilita rostlinných společenstev. Živa, Praha: Academia, 2009 (2), s. 60-63.
Chytrý M., Pyšek P. (2009): Kam se šíří zavlečené rostliny? 3. Obecné příčiny invazibility společenstev. Živa, Praha: Academia, 2009 (3), s. 110-112.
Nentvig W. (ed.) (2014): Nevítaní vetřelci, Academia.
Pyšek P. & J. Sádlo (2004): Zavlečené rostliny: sklízíme, co jsme zaseli? Vesmír 83 (1): 35–40.
Pyšek P. & J. Sádlo (2004): Zavlečené rostliny – jak je to u nás doma? Vesmír 83 (2): 80–85.
Sádlo J. & P. Pyšek (2004): S vlky výt: alternativy boje proti zavlečeným druhům rostlin. Vesmír 83 (3):140–145.
Sádlo J. & P. Pyšek (2004): Zelení cizinci přicházejí. Hříčky a dramata. Vesmír 83 (4): 200–206.

V létě 2014 probíhalo v rámci projektu Ekocentra Koniklec mapování invazních druhů rostlin. Šlo o celkem nenápadnou akci, kdy břehy potoků a jejich přítoků procházel vždy jeden botanik s mapou a tužkou a zakresloval výskyty sledovaných druhů. Proč právě u potoků? A o jaké druhy vlastně šlo? A čím jsou důležité?

Invazní druhy jsou u nás nepůvodní, přicestovaly k nám rozličnými způsoby z různých částí světa. I jejich životní strategie jsou různé, ale spojuje je jedno – dobrá schopnost šíření. V tom jim napomáhají i tzv. koridory a jedněmi z nich jsou právě vodní toky.

Rozsáhlejší porost bolševníku velkolepého (Heracleum mantegazzianum) v podmáčené nivě Zahořanského potoka v polích. Na pozadí je vidět trs zlatobýlu kanadského (Solidago canadensis), který se zde šíří spíše podél cest.

Rozsáhlejší porost bolševníku velkolepého (Heracleum mantegazzianum) v podmáčené nivě Zahořanského potoka v polích. Na pozadí je vidět trs zlatobýlu kanadského (Solidago canadensis), který se zde šíří spíše podél cest.

Většina invazních druhů se lépe uchycuje v prostředí, které je nějakým způsobem nové, neobsazené. V Praze je asi nejvýraznější příklad akátu, který se hojně rozšířil na opouštěných kozích pastvinách na prudkých stráních Vltavy a jejích přítoků. Poté, co se na svazích přestávalo pást, začaly je pomalu obsazovat dřeviny. Nejúspěšnější byly samozřejmě ty, které se snadno šířily semeny, dobře klíčily, rychle rostly a snadno zmlazovaly. Akátu také výrazně napomohli lidé – díky kvalitnímu dřevu a medonosným květům se často vysazoval. Akáty svou schopností vázat vzdušný dusík výrazně mění chemické vlastnosti půdy tak, aby byly příhodné pro něj, ale většině lesních rostlin se tam příliš nedaří. Proto mívají akátové lesy druhově chudý, nehezký podrost (kopřiva, svízel, netýkavka). Semena akátu mohou cestovat vodou a obsazovat nová místa.

Zatímco akát je součástí naší květeny už 300 let, většina invazních druhů se u nás objevila až koncem 19. století. Příkladem jsou dva druhy křídlatek, které se do Evropy dostaly jako okrasné rostliny z Japonska. Zajímavostí je, že tyto dva druhy se spolu kříží, a jejich kříženec byl popsán právě z našeho území a podle něj se i jmenuje – křídlatka česká. Křídlatky se v našich podmínkách šíří především vegetativně – úlomky rostlin, které velmi snadno obráží. Zahrádkáři je obvykle vyvážejí se zahradním odpadem právě do lesních roklí, odkud se úlomky dostanou do potoka a splavují se vodou. Často je pak možné narazit na porost křídlatky u potoka třeba i v lese, mimo jakoukoliv zástavbu či cestu. Likvidování tak paradoxně křídlatce prospívá, při troše neopatrnosti jí umožní obsadit další místa.

Pohled na nivu Bojovského potoka mezi Čisovicemi a Bojovem, která je hojně invadována zlatobýlem kanadským (Solidago canadensis).

Pohled na nivu Bojovského potoka mezi Čisovicemi a Bojovem, která je hojně invadována zlatobýlem kanadským (Solidago canadensis).

Jednou z nejznámějších invazních rostlin u nás je bolševník velkolepý, zejména pro obsahové látky silně dráždící pokožku. Podobně jako křídlatka se k nám dostal jako okrasná rostlina, pro změnu z Kavkazu. Jeho úspěch tkví v lehkých, snadno šiřitelných semenech a schopnosti rychle tvořit husté porosty, kde „udusí“ téměř veškerou původní vegetaci. Bolševník je hojnější v západních Čechách, v Praze je spíš vzácný. Semena jsou však snadno šiřitelná i vodou a mohou k nám připlout třeba z povodí Bojovského potoka nebo Berounky. Bolševník žije pouze 2 roky, semena však mají velmi dlouhou klíčivost a vydrží tak v půdě čekat na svou příležitost mnoho let.

Velmi pěknými invazními rostlinami jsou i severoamerické zlatobýly s jejich nápadnými vonnými latami žlutých květů. Šíří se většinou ze zahrádek pomocí úlomků nebo lehkých semen, kterých produkují velké množství. Nejsou však tak konkurenčně zdatné jako předchozí druhy, a proto většinou osidlují spíš opuštěná pole, rumiště a železniční náspy.

Typický výskyt křídlatky na dolním toku Bojovského potoka. Většinu porostů tvořila křídlatka česká (Reynoutria ×bohemica), ale vzácněji se zde vyskytovaly i ostatní druhy křídlatek.

Typický výskyt křídlatky na dolním toku Bojovského potoka. Většinu porostů tvořila křídlatka česká (Reynoutria ×bohemica), ale vzácněji se zde vyskytovaly i ostatní druhy křídlatek.

Asi nejméně nápadným, a zároveň nejhojnějším sledovaným druhem je netýkavka malokvětá. Tato žlutě kvetoucí rostlinka původem z Himálaje se na našem území šíří právě třeba i ze zaniklé botanické zahrady na Smíchově. Najdeme ji v podrostu téměř v každém lese. Rostlinka je sice křehká, jednoletá, ale snad každý zná její vystřelující semínka, kterých produkuje velká množství. Její mnohem nápadnější sestrou je netýkavka žláznatá, růžově kvetoucí a výrazně vonná rostlina tvořící velké porosty na březích potoků a řek. Ačkoliv je to rostlina mohutná, je to také jednoletka spoléhající se na množství vystřelujících semínek, splavovaných vodními toky.

Invazní rostliny dokáží významně měnit své prostředí a mají často výrazné ekonomické, finanční i zdravotní dopady. Aby bylo možné minimalizovat škody, je nutné „vetřelce“ především dobře poznat. Jeho silné a slabé stránky, odkud a jakým způsobem se šíří, která místa v krajině jsou ohrožená. I tomuto mělo napomoci mapování invazních druhů na pražských tocích.

Autor textu a fotografií: Mgr. Zita Červenková


Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.


Poslední aktualizace: 15. 9. 2017